Z mého pohledu se hodně hráčů umí velmi snažit a jsou schopni zahrát postavu, která má vlastnosti, které oni nemají příliš rozvinuté. Tudíš jsou schopni překročit svůj stín. Ale dostáváme se tu ke dvou dalším důsledkům, první je zábavnost. Většina hráčů do svých postav projektuje větší či menší kus svého já, nebo kus svých tužeb. Čím je postava dál od těchto jejich vlastních charakteristik, tím více se na její hraní a formulaci jejího chování musí soustředit a přímo to snižuje požitek ze hry, což je pro mě hlavní důvod, proč vůbec hraji.
Druhým je uvěřitelnost a zde si myslím, že každý hráč má svůj limit, za kterým už nedokáže postavu předložit uvěřitelně. Zamlklý introvert, který hru nejradši jen sleduje se překoná tím, že hraje extrovertní světáckou postavu, ale patrně nebude schopen uvěřitelně předložit tisíciletou elfskou děvku-bardku, která manipuluje celými královstvími, aby přitom nevypadala povrchně a lacině. Nemluvě o lidech vyloženě povahově hodných, kteří mají problém zahrát postavu impulzivně zlou, či mega zlou jako třeba nějakého liche, či násilníka, který se vyžívá v ubližování.
Siriem sice píše, že ST je schopen zahrát prakticky cokoliv, jenže to je jen jedna strana mince. Ta druhá je, že mu stačí jen šablonovité nastínění pro přicházející konflikt či setkání. Kdyžto postava v družině musí sociálně interagovat nepřetržitě a bez laciných a hloupých přehmatů.
Přirovnání k hercům mi nepřijde vhodné, jelikož primárně mají v ruce scénáře a záběr či zkouška se dělá tak dlouho, dokud nevypadá dobře na rozdíl od RPG hráčů, kteří neustále improvizují a mají jen jeden pokus...