"...chápeš proto, že je nezbytné vyslat někoho, kdo je nejen zběhlý v magii, ale i nenápadný a přitom schopný odhalit tajemství, která před námi jistě budou chtít skrývat - a především, někoho loajálního," zakončil svůj nekonečně dlouhý výklad velmistr Roderik.
Mistr Samuel přikývl. "Do dvou dní budeš mít na stole zprávu s doporučením."
Roderik zamručel a zvedl se z křesla. "Nechám tě tedy dělat svou práci. Snad se nakonec ukáže, že celé tohle oddělení personalistiky nebyla jen zbytečná investice."
Samuel zamyšleně sledoval, jak jeho nadřízený odchází. Potom sám vstal a pomalu přešel ke konferenčnímu stolku, očividně zcela zaujatý štůskem papírů, které mu předtím Roderik předal.
Už se zdálo, že se posadí do jednoho z pohodlných křesílek - namísto toho se však vymrštil překvapivou rychlostí, na muže jeho věku, a hrábl rukou za gaučík potažený červeným sametem.
Ozvalo se zaskočené vykviknutí, Samuel vytáhl za nohu drobnou postavu a teď ji držel hlavou dolů ve vzduchu. Na ještěří tváři se objevil provinilý výraz.
"Promiňte, mistře, Lil nechtěla poslouchat..."
"Je mi to jasné, jen tak jsi nedopatřením usnula za gaučem v době tajné porady."
Koboldka horlivě přikyvovala. "Přesně tak. Lil si tam jen tak leží, spí, a najednou tajná porada. Lil neposlouchala, neposlouchala ani slovo. Ne ne ne ne." Vrtěla teď důrazně hlavou a na podtržení vlastních slov přitiskla dlouhé povlávající uši k hlavě.
Samuel spustil ještěrenku na zem a založil ruce. "Víš, to je ale škoda, malá Lil. Možná jsi měla poslouchat. Možná bys slyšela něco užitečného."
Koboldka se překulila do sedu, oči doširoka otevřené. Urovnala pomuchlanou róbičku a naklonila hlavu ke straně. "Možná, možná Lil něco slyšela, mistře," zanotovala nevinně. "Slova jdou dovnitř i ve spánku, Lil si možná rozpomene. Možná ano, možná ne." Koboldka rozhodila pacičky v bezmocném gestu. "Odhalil jste Lil, mistře. Lil slibuje, že se bude příště víc snažit."
"Ani bych si nevšiml, že tu jsi," pokračoval Samuel, "Nebýt Marmelády." Ukázal na mísu s ovocem. Mezi cizokrajnými plody se leskla červená průhledná hmota a tvářila se tak šťastně, jak se kus želé může tvářit.
"Lil žádnou Marmeládu nezná," zamumlala koboldka vzdorně, oči zlostně přimhouřené. "Především ne Marmeládu, která ji tak hloupě prozradila."
"Co víš o Auroře, malá Lil?" zeptal se mistr Samuel a vydal se podél vysoké knihovny.
Ještěrenka se bleskově vyhrabala na nohy a už capkala za ním. "Pyšná země, stará země," recitovala zpěvně. "Aurora bývala mocná, ale už není. Žije ze své bývalé slávy, kterou nemá. Lidé Aurory nemají rádi cizí. Zadlužená země. Aurora požádala naši Mirabel, ale to je tajné, to Lil nemůže vědět."
Samuel se spokojeně usmál. Z horních polic sundal dvě knihy a podal je koboldce. Přidal ještě svazek papírů od velmistra Roderika.
"Podrobná historie oblasti, kam budeš vyslána. Politická historie celého království. A výtah aktuálního dění i s podrobnostmi vaší mise. Přijď za mnou, až to budeš mít přečtené."
Lil přikývla. "Budete si přát vlastní kopie hlášení, mistře?"
"Ano, samozřejmě," přikývl. Lil sice věrně sloužila království Mirabel po mnoho let, její loajalita ale patřila především Samuelovi. Nehodlal nechat království, aby využívalo jeho nejlepšího studenta, aniž by z toho on měl nějaký užitek.
"Dovolte tedy, mistře, aby se Lil vzdálila a věnovala se studiu."
Propustil ji mávnutím ruky, koboldka se poklonila a odběhla ke dveřím. Na prahu se ještě zarazila, ohlédla se. Vydala několik zpěvavých zvuků a želé na míse s ovocem jí stejně odpovědělo. Pak po noze stolu steklo až na zem a svižně odsrkalo za svou paničkou. Dvě mandarinky a banán, které si neslo, tvořily v průhledné hmotě obraz tváře s mírně nepříčetným úsměvem.