Alnag, Jonka: Podle mě jde o roleplaying tehdy, pokud hráč hraje to, co deklaruje, že hrát bude. Obvyklý postup je ten, že hráč se rozhodne, koho bude hrát a toto pak má dodržet (např. když mnou navržená postava je mdlého rozumu, tak ten mdlý rozum u svoji postavy hraji). Pokud ovšem hráč není ochoten hrát jinak než tak jak myslí on, nic špatného se neděje, pohoda, pouze je u něj potřeba zvolit opačný postup a postavit postavu stran Int, Wis, Cha a navazujících vlastností podle skutečné osoby hráče (tj v podstatě hrát pokud jde o duševní schopnosti sám sebe v reáliích hry) - pouze tak nenastane rozpor lpění hráče třeba na plném použití taktiky, kterou je schopen hráč vyvinout vs. roleplaying jeho postavy.
Takže toto jsou dvě možnosti, kdy klapne roleplaying. Naopak klasický problém nastane v případě navolení si nějakých duševních vlastností postavy odlišných od vlastností hráče a pak nehrání takto navolených vlastnosti, ale hrát sebe sama. Toto se často stane u hamty-hamty nenažraného návrhu postavy, kdy si někdo sníží vlastnost, která mu je jakoby k ničemu a pak ji ale tak nehraje. Nebo jinak řečeno, kdo má potíž hrát jiného než sama sebe, tak si má napsat Int, Wis, Cha jak odhaduje tyto své schopnosti v reálu a teprv co zbude si rozdělit do fyzických vlastností. A má našlápnuto hezky roleplayovat. Chce to jen přiznat barvu a ne navolit si něco, co pak nehraji.
DM si vybírat nemůže (protože duševně se mu určitě všechny NPC nemůžou podobat) a musí umět hrát duševně jiného typa, než je v reálu, jinak to nejde.
Jerson: Jak říká Alnag, je to folklór. Trochu jako šikana ve škole, děti se rádi přidají k davu se posmívat spolužákovi, protože to umožňuje podporovat v sobě pocit vlastní nadřazenosti. A kdyby nebylo spolužáka Honzy, no tak se ve třídě najde někdo jiný. Kdyby nebylo DnD, tak se najde něco jiného, on už se najde někdo, kdo označí cíl a další nějací se ochotně přidají.