Ve svých hrách jsem se nutně dostal k tomu, že jak postavy postupně posilují své možnosti (mimochodem, málokterá věkem na síle ubývá, i když pravidla na to jsem viděl), přesouvají se tyto možnosti stále více mimo postavu a tak se její síla současně stává i slabostí.
Třeba jde o to, že síla postav nespočívá v maximálních schopnostech, ale v kontaktech, kamarádech, finančních zdrojích, podřízených, uctívačů ... prostě postava nad nimi může mít kontrolu, ale nepřímou. A pak stačí, když dojde k nějakému převratu, náboženskému konfliktu, finanční krizi, poškození pověsti, a všechny tyto zdroje moci lze významným způsobem omezit nebo úplně ztratit.
To ovšem předpokládá svět, kdy jedna postava dokáže porazit i několik protivníků, ale nemůže bojovat proti systému - ne přímo.
Třeba lze jídlo získat tak, že jako silnější ho vezmu slabším. Ale když ti slabší mají jen mizerné jídlo, které mi nestačí, a já kvůli tomu slábnu, už mi nepomůžou super bojové schopnosti, ani fakt, že můžu zabít stovku takových pesantů - stejně se nenajím.
Pokud ovšem postava dokáže jedním kouzlem vytvořit dostatek skutečného jídla na den, nebo ho nepotřebuje, toto omezení nebude fungovat.
Stejně tak když má hromadu peněz, ale nikdo s ní nechce obchodovat. Pokud ale nemá problém cokoliv ukrást a potřebné předměty (nebo i myšlenky) někdo vlastníl, tak opět toto omezení nefunguje.
Ve svých hrách jsem vždy zakládal skutečnou moc kohokoliv silnějšího na informacích, zkušenostech, kontaktech a podobných věcech, které nelze prostě neustále posilovat. Takže ti nějmocnější jsou současně velmi závislí na zdrojích své moci. Být silný pak není automaticky ta nejlepší volba.