Všechna témata jsou probrána pokud možno zběžně a stručně, především pro potřeby nových hráčů. ST poskytnou představu o světě, ale mnohé informace si stejně bude muset nejspíše dohledat v původní knize - v článku zejména neřeším "tajné" události, tedy zapomenutou historii Potopy, některé informace o andělích a dreamseedu atp.)
Evropa 27. století je zásadně odlišná od té, kterou známe. Polovina jejího dřívějšího povrchu je zatopena oceánem, moře a brázdy Infern (viz dále) ji dělí od Asie, podnebí je velmi teplé a vlhké - valnou většinu roku je zataženo a prší, někdy v pár kapkách, jindy v průtržích mračen. Příroda se tomu přizpůsobila a stala se mixem původního ekosystému s flórou, která je dnes přisuzována jihovýchodní Asii.
V krajině se střídají staleté pralesy, v nichž stopy původní flóry ustupují novým druhům, s bažinami a mokřady. Čas od času z krajiny vystoupí opuštěné relikty původní civilizace - rozbořené vesnice a města, gigantické betonové kužely komínů, torza mostů. Z dnešní doby byly zachovány některé z hlavních cest, jenž jsou dodnes udržovány obchodními gildami a které jsou lemovány stovkami soch andělů a relikty některých měst, jejichž trosky jsou obrostlé novou zástavbou. (Původní Praha je zatopená, z vody tam vystupuje věž Himmelu, která je obklopena plovoucím městem)
Svět 27. století je zmítán dvojím ztělesněním absolutního zla - Inferny a Dreamseedem.
Inferna jsou sloupy ohně jdoucí až do nebes; mají různou velikost - od několika desítek metrů až po celé kilometry. Bývají obklopena jedovatým dýmem a oblaky páry. Nikdo neví, kde se berou - podle některých vystupují ze země, dle dalších se snážejí z nebes - ani jak (nebo zda vůbec) zanikají. Inferna jsou majestátní připomínkou Druhé Potopy, nenechávající zapomenout na pád, který lidstvo potkal za jeho bezbožnost. Inferna se pohybují světem svým vlastním, pomalým, takřka neznatelným tempem, jenž je občas nahrazeno prudkým, neočekavatelným úskokem do nového směru a za sebou nezanechávají nic než děsivou, spálenou krajinu. Jako by to nestačilo, tyto "brázdy", jak se stopám Infern říká, jsou zamořeny zdegenerovanou a smrtelně nebezpečnou fanou i flórou a oblaky jedovatých plynů. Ani sami andělé nemohou brázdy překonat, pěšky či vzduchem, a jen legendy se vypráví i hrdinech, kteří údajně brázdami Infern prošli (nikdo z nich však ani v příbězích neodešel nepoznamenán.
Dreamseed je souhrné označení pro služebníky Pána much, nepřítele Božího - jsou jeho zástupci na Zemi tak, jako je Andělská církev zástupcem vůle Boží. Mají mnoho podob, od masožravých červů a znetvořených kobylek přes parazity rozežírající své oběti zevnitř, přebírajíc kontrolu nad jejich životem až po gigantické zrůdy, které jsou samy o sobě soupeřem pro celé společenstvo andělů. Dreamseed byl kdysi zatlačen velkým jihadem, avšak po několika staletích se opět vrací, takřka stejně silný jako býval kdysi.
Po tisíci letech dokázala Andělská církev objevit pravdu skrytou ve věroukách světa a sjednotit náboženské představy lidí napříč Evropou (za kterýžto úspěch byli lidé odměněni přítomností andělů). Nejvíce podobnosti se dá zpětně vysledovat především u křesťanství, islámu a zaroastrismu. Pán much je vnímán jako protiklad Boží (a svět jako místo jenž je zmítáno střetem mezi nimi), Ježíš se prakticky vytratil z povědomí (a zůstává jen jako jeden z mnoha dávných proroků). Velký důraz je kladen na nevinnost dětí, oddanost a pevnou víru (včetně mučednictví).
Andělská církev se tyčí nad Evropou jako ohromný štít, chránící ji před Dreamseedem, Inferny, sejitím z Boží cesty a Pánem much. Andělé, seslaní ji Bohem na pomoc před stovkami let, létají po Evropském nebi jako ztělesnění moci Církve i jako příslib její přítomnosti vždy a všude kde jí je zapotřebí a kde lidé strádají.
V čele církve stojí již od jejího založení po Druhé Potopě požehnaný, Bohem vyvolený, Pontificus Maximus, Petr II. Těsně pod ním stojí Archandělé, mýtičtí vůdci andělských řůdů seslaných Bohem na Zemi, dále jsou Kardinálové (nositelé světské moci církevní), pod nimiž jsou pak dále arcibiskupové a biskupové. Druhý pilíř církve tvoří Opaté (představitelé duchovní moci církve), jejichž vliv se liší dle velikosti jejich opatství - nejvýznamnějšími, dle některých významnějšími než samotní kardinálové, jsou samozřejmě opaté samotných Himmelů, lidští vůdci andělských legií.
Šířící se vliv Dreamseedu v posledních letech má vliv nejen v rovině světské, ale i duchovní. Po staletích začala být čistá víra opět kontaminována různými sektami a poloilegálními řády, které vráží klíny do pevné hradby, kterou je Andělská církev pro celou Evropu.
pozn.: Andělská církev ani její věrouka nediskriminuje ženy - ačkoliv cestou nahoru jich je v organizaci méně a méně, teologicky ani fakticky nejsou nijak upozaďovány - jeden ze samotných Himmelů je veden Apatyší
Napříč církví existuje mřížka jednotlivých řádů a organizací napříč těmito řády (místy tedy vzniká situace, kdy je jeden příslušník církve příslušný dvoum, někdy i třem nadřízeným).
Michaelité sídlí v Římě, jejich symbolem je klíč a jejich barvou je zlatá. Jsou vůdčími osobnostmi církve - ti kteří ukazují duchovní i fyzickou cestu, ztělesnění zbožných ctností, ti kteří jdou především svým příkladem.
Urielité sídlí u Mont Salvage (Pyreneje), jejich symbolem je vidoucí oko a jejich barvou je zelená. Urielité jsou poutníci - ti kteří cestují, ať už aby nesli zprávy, zjišťovali novinky nebo šířili slovo Boží. Jsou vzorem odolnosti a pevnosti - dokáží přestát mnohá příkoří, ale i mnohá lákání a svody. Jejich fyzická i duchovní nesdolnost se stala příslovečnou.
Gabrielité barvou gabrielitů je černá, symbolem je planoucí meč a jejich sídlem je Norimberg. Jsou těmi, kdo si předsevzali chránit Evropu před zlem. Gabrielité jsou bojovníci, ale i vykonavatelé spravedlnosti. Nejsou však jen těmi, kteří přináší smrt a zkázu nepřátelům Božím, jsou i těmi, kdo provází věrné na jejich setkání se smrtí - utěšovatelé a nositelé vzpomínek na ty, kteří zemřeli v Boží slávě.
Ramielité sídlí v Praze, jejich symbolem je kniha a jejich barvou je modrá. Ramielité jsou vzdělanci, učenci a učitelé. Ramielité uchovávají vědomosti, která jim jsou svěřeny a sami pátrají po nových - jen máloco zůstane skryto před jejich zrakem či intelektem. Ramielité jsou jediným současným řádem, v němž je ve větší míře rozšířena znalost četení a psaní.
Rafaelité sídlí poblíž Grenoblu, jejich symbolem je léčící ruka a jejich barvami jsou bílá a stříbrná. Rafaelité jsou léčitelé - duchovní utěšovatelé i fyzičtí lékaři. Znají tajemství lidského těla i léčivých bylin. Nejsou jedinými léčiteli sedmadvacátého století, ale jsou těmi nejlepšími, učiteli ostatních.
Kromě těchto pěti stávajících řádů existovaly i tři další řády, jenž byly ztraceny. Sarielité byli jediní bezkřídlí andělé, držitelé tajemství a nositelé poučení, poutníci a špioni schopní putovat dominii dreamseedu a vracet se zase zpět. Raguelité byli strážci minulosti, držící tajemství o pravé podobě historie a ochránci čistých technologií. Třetím ztraceným řádem byli Samaelité, strážci hodnot a ctnosti, andělé Inkvizice.
Templáři jsou organizací jdoucí napříč církevními řády. Jsou to nejlepší válečníci sedmadvacátého století, jenž své jméno odvozují od údajného mýtického řádu rytířů-ochránců starého věku. Templáři jsou mistry zbraní, odmala trénovaní k tomu, aby vedli církevní legie, sloužili jako taktičtí poradci nebo jako ty nejdůležitější stráže. Řídí se vlastním kodexem cti a víry a jejich filosofie je vede k pevnému, duchovnímu sepjetí s jejich zbraněmi, kvůli čemuž nikdy neužívají luků, kuší, ani jiných střelných zbraní.
Mlčenliví mniši jsou další organizací jdoucí napříč řády - mnoho se toho o nich navenek neví - jde o mnichy jenž zasvětili svůj život naprosté službě, odevzdali se církvi a Bohu a na důkaz své oddanosti si vyřízli jazyky, aby nikdy nemohli znesvětit svou čistotu nechtěně vyřčeným slovem. Není jich mnoho a vždy se nachází v blízkosti opatů Himmelu.
Inkvizitoři jsou nezávislou organizací zpovídající se jen samotnému Římu. Jsou vnitřní očistou církve - smírčí soudci ve většině případů, trestní tam, kde není zbytí. Prochází Evropou kudy si sami zamanou, aby předcházeli úpadku a napravovali jej tam, kde už nastal. Nikdo nezpochybňuje jejich čistotu ani potřebnost, přesto však se jich bojí všichni včetně samotných opatů - pouze andělé samotní jsou dost čistí na to, aby hleděli do očí inkvizitora bez jediného záchvěvu nejistoty či pochyb.
...běžní kněží nemusí náležet žádné organizaci a běžně ani nenáleží - ostatně i ti kteří se k některému řádu hlásí se k němu hlásí spíše symbolicky, neboť běžné činnosti kněze obvykle více než plně vytěžují.
Hlavními plodinami jsou rýže, zelenina, občas brambory a zvláštná plodina vzniklá jako mix brambor a rajčat. Podíl masa ve stravě značně poklesl, zato se velmi rozšířily různé omáčky s bylinami a kořením. Dvěma hlavními a takřka výhradními způsoby přípravy pokrmů jsou delší dušení nebo rychlé osmahnutí na pánvi.
99% populace je negramotných, čtení a psaní je náboženskou, mystickou dovedností vyhrazenou pouze některým kněžím (a pouze některým andělům), všichni však umí základy počtů a náboženství. Zprávy se zaznamenávají a předávají převážně ústně a obrazem - dobrý kreslíř je významnou osobou každé komunity.
Běžní lidé nemají tolik prostoru pro zbožnost jako členové Církve, přesto však ve svém dni nachází ráno, v poledne a večer dost prostoru alespoň pro krátkou motlitbu; neděle je pak Svatým dnem, který je vyhrazen právě motlitbám a rozjímání.
Lidé musí platit desátky, jejiž velikost se liší kraj od kraje a dobu od doby. Desátky se platí církvi, obvykle je však vybírají nájemní žoldáci v církevních službách. Desátky bývají v podobě plodin (většinová forma na vesnici) či peněz (obvyklejší jen ve městech), ale čas od času i v podobě dětí, jenž jsou odvedeny do služby církvi. Ochota platit desátky se různí podle zbožnosti kraje a podle doby, kdy jsou vybírány - v bohatěších obdobích bývají menší problémy s materiálními platbami, v chudších naopak s desátky dětí.
Oblečení se silně liší ve městech a na vesnicích, případně ve vnitrozemí a na pobřeží. Na vesnicích je oblečení jednoduché, z nepříliš zpracovaných látek. Při práci nosí i muži sukně. Na pobřežích se naopak nosí spíše kalhoty, a to i mezi ženami - sukně by byla pro kohokoliv kdo se plaví na moři nepohodlná, mnohdy až nebezpečná. Lidé na vesnicích nenosí boty (jsou příliš drahé) mimo významné příležitosti (osobní nebo církevní svátky). Lidé ve městech jsou takřka pravým opakem - nosí velmi zpracované a složité oblečení, bez ohledu na vedra v mnoha vrstvách, i za cenu toho že to mnohdy vede k úpalům nebo ztrátám vědomí (městská marnivost). Ve městech lidé nosí boty (opět kvůli marnivosti, ale i kvůli tomu že městská dlažba může být velmi chladná nebo naopak ve vzácných dnech kdy svítí slunce velmi žhavá) - i ve městech jsou však boty velmi drahé a tak se je lidé snaží chránit, obvykle různými pod-podrážkami nebo, častěji, návleky. Konkrétní podobu oblečení nelze zobecnit - Evropa se v tomto směru kulturně rozpadla natolik, že mnohdy neexistuje jednotný styl ani v konkrétním místě - lidé nosí směs oblečení od japonských kimon až po punčochově-nabíranou a korzetovou módu evropského středověku či renesance.
Zvláštní kategorií jsou děti, které se z teologických i společenských a kulturních důvodů těší zvláštní pozornosti a protekci - děti jsou chráněny a opečovávány, rozhodně na ně není nahlíženo jako na něco postradatelného (kvůli vysoké úmrtnosti) jako ve středověku. Tvrdé tresty jsou společensky nepřijatelné, týrání nebo dokonce zneužívání dětí je vnímáno jako velmi těžký hřích který může vést až k hrdelním trestům nebo dokonce k obvinění z hereze.
Měnou dvacátého sedmého století je takzvaná Mana (název dochovaný z předpotopní doby, podle legend byla mana čímsi extrémně vzácným a těžko dostupným) - kovové mince vysoké kvality, jenž již nikdo nedokáže znovu vytobit ani napodobit, jenž se dochovaly z doby před Potopou (za staletí nepoztrácená Eura). Legendy říkají, že před potopou byli lidé tak bohatí, že některé peníze byly vekreslené na ten nejlepší papír těmi nejlepšími umělci - pokud to však je pravda, tak se žádné takové nedochovaly. Vzhledem k rostoucí populaci, počínající rozsáhlejší urbanizaci a k postupnému ubývání zásob se mana v posledních desítkách let projevuje silnou (relativně) deflací - tam kde kdysi jedna mana vynesla dědečkovi misku rýže se za ni dnes dá koupit celý pytel.
Ekonomika je v mnohém řízena Církví, jenž stahuje a přerozděluje zdroje napříč Evropou podle toho, jak je zapotřebí (/nesrovnávat se současnými poměry prosím - Církev je v tomto případě, v chudém nedostatkovém světě 27. století, skutečně poměrně efektivní a velmi přínosná a daří se jí zabránit velké části problémů s hladomory a jinými nedostatky); v posledních desetiletích jí však začínají konkurovat cechy, vzešlé z toho, jak rostoucí města nabývají vlivu a sebevědomí. Vzájemné hašteření cechů s ekonomickými zplnomocněnci biskupů je v některých městech už takřka příslovečné - v několika případech však už situace přerostla do otevřených, ba i krvavých konfliktů - takové události jsou však obvykle rychle uklidněny z obou stran - ani Církev ani Cechy si (zatím) takový střet z mnoha důvodů nepřejí a tak snaha chladit horké hlavy (stále) převažuje.
Ekonomika měst je poměrně podobná naší běžné (/filmové, románově-knižní) představě o středověkých městech. V jednotlivých městech se konají trhy (trhové právo bylo udělováno biskupy, avšak v tomto směru v některých městech dochází již nějakou dobu k menší anarchii), z nezanedbatelné části se platí manou, ale ve velké míře dochází i k zprostředkované směně za pomoci vzácného zboží (nejčastěji koření). K přímé směmě výměnnou (barter) ve městech dochází jen velmi minimálně, obvykle v rámci služeb mezi řemeslníky.
Ekonomika vesnic je spíše opačná - přímá výměna (barter) má na venkově stále převažující úlohu, následuje výměna pomocí vzácného zboží (jenž je v případě vesnic o něco rozmanitější než ve městech) a až na závěr následují platby manou.
Na první pohled jsou politické poměry v Evropě jasné - valná většina (zejména středozemí a Jih) jí je ovládána přímo Andělskou církví, resp. jejími zmocněnci, pár částí, situovaných zejména na pobřežích na Západě a Severu plus okolo několika větších měst (plus celá Anglie), je ovládáno odpadlickými, v mnoha případech až heretickými "junklordy".
Skutečnost je samzořejmě mnohem složitější. I když odhlédneme od politických sporů v rámci církve samotné (především přetahování o moc mezi nejvyššími opaty, zejména opaty Himmelů, a konkláve kardinálů, nicméně i různé další drobné spory, obvykle spíše mezi "příčnými" organizacemi než mezi jednotlivými řády) vztah světské a církevní moci je mnohdy více než jen rozostřený.
Území ovládaná církví jsou spravována vládci, jenž jsou de facto dědiční, nicméně de jure jsou jen jmenováni církví - tento vztah měl zajišťovat kontinuitu, ale zároveň udržovat podřízenost světských vládců a jejich věrnost biskupům. Skutečná podoba tohoto vztahu je dnes řízena zejména časovou a "věcnou" vzdáleností konkrétního místa od církevních center. V blízkém okolí velkých opatství a klášterů (zejména Himmelů a samotného Říma) jsou světští vládci spíše jmenovanými správci, kde se častěji než úřad dědí význam rodiny a postavení (a mnohdy ani to ne), vzdálené části Evropy jsou naopak spravovány víceméně faktickou dědičnou aristokracií (v těch nejvzdáleněších a nejodlehlejších částech mnohdy nedojde ani ke kontaktu mezi novým vládcem a biskupem a přísaha biskupovi je složena "v nepřítomnosti", v podstatě pouze symbolicky). Světští vládci větších populačních center, jenž nejsou přilehlá Himmelům, si mnohdy dokázali vydobít značnou nezávislost a opřít svou moc o cechy a další světské zdroje spíše než o vůli církve. Vzhledem k jiným problémům, které váží církevní zdroje, a vzhledem k určité tradici v hrdosti a principech nechává Církev podobné vztahy v rukou biskupů, aniž by jim podala pomocnou ruku - vliv církve na světskou garnituru je tak mnohde závislý hlavmě na síle osobnosti a schopnostech konkrétního biskupa než na nějakém precedentu či statickém právu a na mnoha místech dochází až k plnému osamostatnění světckých vládců, kteří v některých případech neváhají jednat až hereticky, zatímco jinde jsou světští vládci jen loutkami v rukou biskupa, i když je nejbližší Himmel třeba i týdny náročné cesty daleko.
Území mimo přímý vliv církve jsou možná ještě rozmanitější. Jednotliví "junklordi" a jejich vztah k církvi se často liší jako den a noc. Zatímco jedna z nejvlivnějších vládkyň je v těžké opozici k církvi a hned po svém uvedení do úřadu vymetla všechny představitele Andělské církve pryč ze svého území a následně se dopustila několika otevřených herezí včetně založení škol s plošnou výukou čtení a psaní, vládce jednoho z největších svobodných měst je naopak s Církví v poměrně vstřícném vztahu a Církev má v jeho městě vliv větší, než na mnoha místech "vlastního" území. Zatímco někteří junklordi si zakládají na své nezávislosti, jiní se seskupili do volného sdružení, možná až slabé konfederace, Svobodných měst.
Ve většině nezávsilých měst je udržována věrouka velmi podobná věrouce Andělské církve, i když je dovolován její mnohem benevolentnější výklad případně přístup k jejímu praktikování. Kněží v takových městech jsou Církví povětšinou uznáváni, přinejmenším teologicky, a ti i přes svou příslušnost k mimocírkevním státům povětšinou tak či onak uznávají duchovní vedení Andělské církve, avšak nikoliv její vedení světské (míra všeho se opět liší území od území a kněz od kněze). Na několika místech však došlo k ustanovení církví nových, vůči církvi Andělské zcela nezávislých.
Takzvaná věda stála za pádem lidstva a Druhou potopou - tak jako kdysi Had v Ráji, Pán much využil touhu lidstva po poznání aby odvedl jeho pozornost od Boží vůle. Co víc - mnohých výdobytků oné "vědy" se sám dotkl a zkompromitoval je, ovládl a využil proti lidem a Božímu záměru. Dvakrát lidstvo padlo kvůli jedovatému poznání a Andělská církev nedopustí, aby se tak stalo potřetí.
Jen málo toho zbylo z doby před Druhou Potopou - většina byla zničena během katastrofy nebo byla prostě zapomenuta a zničena přírodními silami. Mnoho dalšího bylo nalezeno a zničeno pravověrnými. Jakýkoliv relikt dávných časů je nebezpečný a lidé mají zapovězeno se k němu byť jen přiblížit - jejich nebezpečnost ještě narostla od doby, co Dreamseed volně kráčí světem a může převracet dávné technologie podle své vůle. Mnohé životy, dokonce i vesnice byly zničeny výbuchy, neviditelnými plameny, morovými nákazami nebo kletbami na novorozených jen protože někdo zatoužil po technologii dávné doby a ignoroval hrozbu všudypřítomného Dreamseedu.
Přesto někteří junklordi podporují heretiky a blázny; sami sbírajíc tyto nebezpečné relikty nabádají ostatní, aby se snažili znovuobnovit poznání dávných časů. V jednom z měst prý objevili sílu vzešlou z plamene a vody, v jiném využívají složité vodní převody k hýbání gigantickými přístroji. Je Boží zázrak, že pošetilost těchto bláznů a jejich pánů ještě nevedla ke zkáze některého z velkých měst Evropy, avšak možná že to je o to horší - Dreamseed jedná často ve skrytu a tajnosti, aby pak naráz vyložil mnohem více karet, než si lidé mysleli, že může držet v rukou.
...a lidé Andělé jsou Prvními dětmi Božími. Byla jim dána nezpochybněná Boží láska, avšak za cenu jejich svobody. Andělé se koupou v Boží přízni, avšak jsou zde, aby sloužili. Adnělé byli sesláni na zem na pomoc Andělské církvi poté, co Pontificus Maximus Petr II. prohlédl na podstatu Pravé víry a byla mu seslána Nová Zjevení, aby dodali lidem sílu stát proti Dreamseedu a Pánu much.
Andělé však nesmí zpochybnit Svobodnou vůli, jenž byla lidem dána. Lidé jsou ti kterým bylo dáno rozhodnout o vítězství Božím nad Pánem much a toho musí dosáhnout pouze vlastními rozhodnutími a volbami. Archandělům bylo tudíž nařízeno být poslušnými vůli Pontifica Maxima, Petra II. a legie andělů mají v čele opaty Himmelů a jimi pověřené bratry a sestry. Svobodná vůle andělů je omezena jen na efektivní naplňování cílů a příkazů jejich církevních nadřízených a Církve samotné.
Bůh po andělích žádá, aby lidi milovali a oni jeho žádost ctí - to však občas vede ke konfliktům, kdy anděl pomáhá lidem i proti vůli církve - obvykle jde o drobné prohřešky, např. o rafaelitu, který chodí léčit vesničany i když mu církevní představitel nařídil odpočívat po/před jinou námahou, přesto jde o prohřešek, za nějž anděl může být potrestán - a obvykle je to pro něj i lepší, neboť tak dosáhne odpuštění, místo aby byl zmítán výčitkami vlastního svědomí.
...a svět Andělé přichází na zkaženou zemi z dokonalosti Ráje. Ta však jen těžko unese břemeno hmotného světa, zkaženého lidmi před Druhou potopou a pokřiveného Dreamseedem. Aby nezešíleli smutkem a hrůzou, byl jim dán dar zapomnění a aby se jejich těla nezmítala po přechodu v agonii, byla jejich podstata umenšena, aby se rozvinula znovu, postupně, a mohla si navyknout na nedokonalost, jenž ji obklopuje. Andělé přichází s čistou myslí, slabí a bez svých křídel. Teprve s tím, jak se znovu rozvíjí jejich původní síla a jejich křídla znovu rostou andělé znovunabývají svých myslí a schopností (i když přímé vzpomínky na Ráj jim jsou pro jejich dobro Bohem až do jejich návratu odepřeny).
Andělé jsou, narozdíl od lidí, nesmrtelní. Pouze když je tíha hmotného světa zcela znaví je Bůh příjimá zpět, aby si mohli odpočinout v Ráji před svým dalším návratem na tento svět.
...a Temnota Andělé přili na svět, aby pomohli lidem čelit Dreamseedu. Žádný anděl nemá slitování se služebníky Pána much ani chuť nějaké mít. Nenávist andělů k Dreemseadu je občas tak velká, že je vede až k jejich vlastním prohřeškům - jsou známy i případy, zejména mezi gabrielity, kdy se anděl vrhl do boje s Dreamseedem místo aby plnil úkol jenž mu byl zadán.
...a víra a Andělská církev Andělé narozdíl od lidí nerespektují mnoho církevních svátků ani náboženských rituálů. Jsou posly Božími a jejich zbožnost je projevována v jejich činech. Přesto i oni se ve volných chvílích mnohdy oddávají rozjímání a meditacím, uvažují o tom, jak moc se jim daří plnit Boží a Lidskou vůli, případně co dělat, aby jim to šlo lépe. Andělé si sami určují okamžiky svého rozjímání a k Bohu se obrací podle vlastního cítění spíše než podle data v kalendáři, i když mnohdy se ukazují na lidských obřadech, ať už aby nasáli atmosféru lidské zbožnosti, nebo aby svou přítomností povzbudili své lidské bratry a sestry.
Andělé jsou podřízeni lidem, ale nikoliv všem lidem. Jsou podřízeni lidem jenž byli lidmi vybráni aby vedli - v tomto případě zosobněným opatem svého řádu a těm, kteří jsou tímto vybráni aby veleli andělským legiím. Někteří cíkrevní představitelé mohou mít různou autoritu nad anděli, avšak takových není mnoho. Andělé přesto tíhnou k tomu pomoci v jeho jednání i běžnému knězi v poslední vesnici, pokud jen trochu mohou.
...a řády a organizace
Templáři Templáři sami se vzhlížejí v Gabrielitech a snaží se dojít jejich dokonalosti. Každý anděl je pro ně vzorem a bez váhání zemřou pokud je o to ten jen požádá, avšak vůle gabrielitů u nich má výsadní postavení.
Inkvizitoři Andělé jsou jedinými členy církve, nad nimiž nemají inkvizitoři žádnou pravomoc. Zpochybnit pravověrnost anděla je zpochybněním Církve samotné a ani inkvizitoři nemají výjimku z tohoto práva. Někteří andělé (zejména Michaelité) někdy cítí s inkvizitory v jejich zápalu a snaze, jiní (nejčastěji Rafaelité) jsou k nim odtažití pro jejich odtažitost a aureolu strachu a obav, jenž inkvizitoři mezi lidmi šíří.
...a běžný život Andělé se, v souladu s vůlí církve i Boha, snaží lidem pomáhat kde jen mohou. Ne všichni tak činí stejným způsobem - někteří se snaží pomáhat přímo a činem (běžně Rafaelité), jiní se snaží pomáhat potají a podporovat tak lidi v jejich vlastní snaze a víře (nejčastěji Urielité), někteří jsou odtažití a pomáhají činem na lidech nezávislých (běžně Gabrielité), jiní se zase snaží jen svou přítomností přinést útěchu a motivaci (typicky Michaelité).
Andělé obvykle nezasahují do obyčejného, běžného života lidí. Před generací či dvěma se lidé s anděli ani běžně nesetkávali a jen střet s andělem pro ně byl ohromnou událostí, při níž se klaněli tváří na zem. S narůstajícími politickými problémy a šířícím se Dreemseadem potřebuje Církev anděli stále častěji venku mimo Himmely a jíná místa mocenské koncentrace a lidé si na jejich fyzickou přítomnost již poměrně zvykli. To, že před nimi nepadají na zem, však neznamená, že k nim nejsou vřelí a uctiví. Ačkoliv andělé nepotřebují jíst ani pít, jsou mnohdy zváni k jídlu a pokud mohou, tak obvykle neodmítnou a poctí lidi svou přítomností.
Andělé jsou bráni s respektem i na území většiny junklordů - a tam kde ne jsou minimálně obáváni.
Andělé se oblékají do prostého, církevního oblečení, obvkyle v barvách svého řádu, avšak činí tak převážně symbolicky a prakticky nikdy nenosí boty.
...a ekonomika Potřeby andělů jsou jen malé a z většiny jim je zajišťuje Církev, avšak v případě potřeby je jim lidmi vše poskytováno bezplatně. Pouze ve výjimečných případech kdy si anděl vzal něco od skutečně chudého člověka nebo si z nějakého důvodu vzal velmi mnoho Církev zaplatí člověku za to, co andělu poskytl - to ale mnohdy není žádáno ani těmi, kdo by měl teoreticky možnost takové vyrovnání získat, neboť pomoc andělu je lidmi vnímána jako svátost a projev zbožnosti.
Někteří andělé si někdy berou od Církve (nebo od nějakého hříšníka jako formu trestu) menší množství many, kterým se odvděčují těm, kdo jim nějak pomohli (takoví však musí jemně vážit jestli, kdy, komu a kolik dát, aby neurazili jeho zbožnost a dobrou vůli) nebo pokud se domnívají, že by je cesty mohly zavést na území junklordů, na nichž není na Andělskou církev (a tedy ani na potřeby andělů) nazíráno v dobrém)
...a politika Andělé jsou apolitičtí - politika je otázkou lidí, oni zde jsou jen, aby sloužili. Na některých místech na nich je nazíráno jako na nežádané služebníky Andělské církve, což anděli obvykle spíše mrzí, neboť oni jsou zde aby sloužili všem. Pouze pokud Církev samotná rozhodne říci andělům o jejich pomoc v lidském sporu andělé zasáhnou - a ačkoliv se rozhodně neprotiví vůli vyvoleného Pontifica Maxima Petra II. a jím vybraných opatů andělských řádů, jejich zápal v takovém boji je obvykle o poznání menší než v boji se služebníky Temnoty. (Církev však sílu andělů vůči junklordům již velmi dlouho nevyužila - v současnosti je andělů potřeba jinde a navíc dnes i v minulosti opaté Řádů projevovali značnou (obvykle složitě teologicky opodstatněnou) nechuť zapojit anděli do těchto záležitostí, neboť absence andělů v podobném sporu hraje do karet jejich vlastní politické hře o vliv s konkláve Kardinálů, kteří tak jsou odkázáni na to hrát hru o světskou moc čistě světskými prostředky; pozitivním vedlejším efektem tohoto stavu je skutečnost, že narozdíl od jiných představitelů Církve jsou andělé tak nebo onak obvykle příjimáni i na územích junklordů, jenž jsou k církvi i otevřeně nepřátelští)
...a věda a technologie andělé si jsou samozřejmě vědomi nebezpečí skrytého v technologiích ovládaných dreamseedem, avšak ne všechny technologie byly Dreamseedem dotčeny - což bylo nejspíše úmyslem Pána much, neboť tím nebezpečnější - zrádnější a lákavější - to činí ty, kterých se Dreamseed dotkl. Pokud andělé narazí na nějakou předpotopní technologii, mají příkaz ji okamžitě zajistit před lidmi a informovat představené v nejbližším Himmelu nebo velkém opatství, aby ji přišli prověřit. Pokud však anděl nabyde jakéhokoliv podezření, že je technologie dotčena Dreamseedem nebo dokonce zjistí, že je přímo nebezpečná a byla Dreamseedem nastražena, má příkaz ji ihned zničit. Pokud anděl ani církevní představitel neshledají technologii přímo závadnou, je zaslána do Říma k dalšímu prověření. Většina technologií se nakonec stejně ukáže být kontaminována a je zničena, avšak někdy se podaří nelézt nezkažené kusy, jenž cíkrev ve vší opatrnosti může použít ku prospěchu lidí - znám je například případ kdy objevená technologie umožnila zastavit morové šíření - takových užitečných technologií je však málo a bylo by pošetilé nechat se zlákat jedním úspěchem ke zbrklosti.
...a andělé andělé sami jsou většinou lidí i členů Církve vnímáni jako jednolitá masa - jediná legie, jediná vůle Boží. Stejně jako jinde je tento dojem chybný, i když realita není tak moc odlišná od představy jako v jiných případech.
Svou jednolitostí se liší i jednotlivé andělské řády. Zatímco Gabrielité, Urielité a Michaelité jsou dosti jednotní (v podstatě v uvedeném pořadí s ne až tak moc velkými rozestupy), řád Rafaelitů byl v nedávné době rozdělen vnitřním sporem ohledně jejich úlohy v Boží vůli na Zemi. Tento spor prochází napříč řádem ve všech rovinách - od abstraktně teologických disputací až po to nejpřízemnější světské jednání, avšak zatím je stále pouze v rovině vnitřního ideologického rozporu a jen málokdo jej vnímá navenek. Ramielité jsou pak záhadou - jejich jednání je stejně nevypočitatelné, jako cesty jimiž se vydává jejich mysl. Někdy jednají jednotně jako jednolitá masa, jindy jsou svým jednáním rozporní i sami vůči sobě. Takřka všichni andělé si časem všimli, že Ramielité jsou přátelští, otevření a převážně sdílní k lidem i andělům, když nejsou v přítomnosti jiného Ramielity... avšak jak se sejde víc Ramielitů pohromadě, změní se v chladný, uzavřený kult jehož členové jen málo mluví i sami mezi sebou.
Rozdíly jsou samozřejmě i ve vztazích jednotlivých řádů, i když na úrovni andělů to je cítit méně než na úrovni světské. Rozpory jsou spíše stereotypní povahy, kdy se mezi sebou střetávají nátury andělů jednotlivých řádů. Gabrielité a Urielité, ač vzájemně rozdílní, si jsou tradičně poměrně blízcí (ti kteří informují o hrozbě a ti, kteří ji čelí), Michaelitům je někdy vyčítána pýcha, zatímco Michaelité musí čas od času chladit vztahy mezi Gabrielity a Rafaelity (ničiteli a léčiteli). Ramielité jsou někdy nahlíženi s podezřením, neboť jejich cesty jsou mnohdy odlišné od cest ostatních a jejich dušenvní uzavřenost dává jen málo nahlédnout do jejich úmyslů.
Aby byly tyto rozpory překonány a síla andělů plně využita, jsou andělé spojováni do Společenstev, kde je od jednoho anděla každého řádu (jen výjimečně jsou v některých Společenstvech dva Gabrielité, je-li dané Společenstvo zamýšleno k využití převážně k osamoceným úkolům na nepřátelských územích). Vztahy v rámci společenstev reflektují stereotypy jen z části a každé společenstvo si časem najde svou vlastní rovnováhu, v níž existuje. Souznění s ostatními členy spoelčenstva pak andělům často pomáhá překlenout větší spory s ostatními anděli jiných řádů.