Tak co, už jste někdo něco vymysleli? Protože to tu nějak zamlklo, vzal jsem si na dnešní poradu noťas a vytvořil postavu pro Nerhinn. A vstoupil taky vypravěči do děje:
Hrdinové Mirabel vstoupili. Nesourodá skupina dobrodruhů opatrně překročila práh a všichni poklekli. I když toho už zažili hodně, jednat přímo s ministrem, to se přece jen nestává každý den. Hrabě Karameikos, ministr obrany Mirabel, byl už starý muž. Našli by se i tací, kteří by ho označili za starce. Ale nikdo rozumný by to neřekl před ním. Shrbený, zjizvený a vyhublý, ale stále hrozivý muž, o němž se říkalo, že má v rukou více moci než sám král, seděl na prosté dřevěné lavici. Společnost mu dělala jen jeho mladičká manželka, nejméně o dvě generace mladší než on.
„Přátelé,“ začal. „Tušíte asi, proč jsem si vás dnes nechal povolat. Expedice do Aurory je vskutku důležitým úkolem mé administrativy a vy byste jistě rádi věděli, proč jste byli vybráni právě vy. A také byste zřejmě chtěli znát podrobnosti, finanční i logistické zajištění a spoustu dalších věcí. Že?“ odmlčel se hrabě.
Po chvíli mnohokrát delší, než bylo společensky přijatelné pro kohokoliv jiného než pro něj, pokračoval. „Ale nic z toho se dnes nedozvíte,“ přeletěl očima shromážděné a pohled zastavil až u drobné koboldky v dlouhé tóze. „K vaší výpravě se totiž přidá ještě jeden člen.“ Udivené pohledy okázale ignoroval. „Ano,“ pokračoval, „neplánovaně musím, ač nerad, rozšířit vaši skupinu u dalšího člena.“
Po další, nesnesitelně dlouhé, zámlce se hrabě znova chopil slova. „Dovolte mi, abych vám ho představil.“ A opět zmlkl. Družina se zmateně rozhlížela po místnosti, ale kromě hraběte a jeho ženy v místnosti nikdo další nebyl. Karameikos nasadil slavnostní výraz – až se jizva, která se mu táhla od pravého oka až ke ostrým rtům, stáhla jako bič. „Doprovázet vás bude má žena, hraběnka z Karameikosu.“
Mladá žena v blankytných šatech sedící hraběti po boku se zvedla, koketně se usmála a s jasně viditelným nadšením v očích špitla:“Těším se, že spolu zažijeme spoustu exotických dobrodružství.“ Ohromení členové výpravy neměli dostat šanci vzpamatovat se ze šoku. V tom okamžiku se totiž hraběnčina sukně podivně nafoukla, zacukala se a zpod volánků vykoukla hlava. Podivná narůžovělá hlava zvláštního tvora s velkýma očima a dlouhým chobůtkem se zvědavě rozhlédla a pak.bytost vyrazila k hraběti. Bleskurychle mu vyběhla po stehně a nemravně dlouhým jazykem mu olízla nos. „Jejda, už zase, drahý?“ vyprskla hraběnka. „Poníženě se omlouvám.“