Sorry, ale já skutečně nenacházím žádný jiný výklad Tvého sdělení.
Ano, máš pravdu a souhlasím v tom, že 4. iterace je postavená tak, aby každá postava měla ve scéně svůj moment slávy - aby ve valné většině, ne-li všech, bojových encounterech každá postava měla nějakou super power kterou může nadělit hromadu damage nebo udělat něco hrozně užitečnýho. Aby ve valné většině skill challenge se nakonec tak nebo jinak mohl uplatnit každý nebo alespoň valná většina skupiny.
Je toho dosahováno mechanicky - tak, že Ti hra prostě dá schopnost, která je vyvážená vůči at-willkám a průměrné, precizně vybalancované opozici, tak, že prostě zabere.
Rozdíl je v tom, že mě to prostě přijde děsně nudné. Úplně to postrádá ten rozměr nějaké snahy a zásluhy. Když ve WoD hraju huntery, tak si vychutnávám tu taktiku, přípravu, to že postavy které nejsou bojové se do té scény zapojují v rámci svých zcela odlišných možností.
Ve 4. iteraci pak mám dojem, jakoby někdo úplně cizí podminoval nepřátelskou základnu, pak mi vrazil do ruky krabičku s jednim velkym červenym tlačítkem, prohlásil "kdykoliv budeš chtít!", já to zmáčknul, nepřátelská základna se rozletěla na hadry a všichni mě najednou plácaj po rameni, jak hrozně hezky jsem to zaminoval a jak zkušeně jsem zmáčknul červený tlačítko.
Jasně - neni to TAK HROZNĚ děsivé, hrál jsem 4i a jako bavil jsem se. Ale pokud se bavíme o filosofii 4i v kontextu toho že každému nechává jeho chvíli slávy, pak tohle je pachuť, kterou jsem prostě víc nebo míň z toho systému pociťoval pokaždý, když sem k němu sednul. Důvod proč mě to bavilo byl čistě Alnag případně Almi apod. - výborní vypravěči, kteří svými zkušenostmi a schopnostmi tu systémovou pachuť prostě přebili.
A teď mi prosím řekni, kde (jestli vůbec) jsi měl namysli něco jiného, než o čem mluvím.