Normanští rytíři

Typická střetnutí

Útok normanské jízdy byl účinný jak proti jízdě tak pěchotě. U Val-es-Dunes (1047) vévoda nad povstalci zvítězil díky početní převaze, ale u Monte Maggiore (1041) stálo 2000 vzbouřených normanských žoldnéřů proti mnohem větším kombinovaným silám byzantské armády. Normané – šlo o směs jízdy a pěchoty – zaútočili v klínové formaci a už prvním útokem vrhli první byzantskou linii proti druhé; to vyvolalo zmatek a drtivou porážku. O něco později (1053) došlo ke střetu s papežskou armádou. Hlavní italolombardské síly byly rychle zahnány na útěk, ale normanské zálohy včetně části křídla se zasekly na 700 švábských (asi pěších) žoldnéřích. Teprve návrat hlavní části normanské jízdy, původně pronásledující Italy a Langobardy, znamenal porážku i Švábů.

U Hastingsu narazila normanská jízda na elitní anglosaskou pěchotu a ve vleklé bitvě nakonec ve prospěch Viléma Dobyvatele rozhodlo to, že měl kombinované pěší a jízdní síly a že se mu podařilo Anglosasy oslabit předstíraným ústupem (i když je otázka, zda první pokus nebyl jen výborně zvládnutým útěkem zmasakrovaného křídla). Jistě není překvapivé, že anglonormanští králové následně považovali za nutné nic na anglosaském systému zemské hotovosti (fyrd) ani elitních angloskandinávských pěších rytířů (huskarl) neměnit a naopak sami pravidelně nechávali sesedat i část vlastní jízdy. Snad zde lze hledat kořeny „anglického systému“, který ve 14. století nadělal takové problémy Francouzům.

Kombinace zbraní přinesla Jindřichovi I., synovi Viléma Dobyvatele a bratrovrahovi, několik vítězství a jednu porážku. Roku 1106 se střetl se starším bratrem Robertem, vévodou normanským a veteránem první křížové výpravy. Robert měl iniciativu, ale díky útoku skryté jízdní zálohy do boku Robertova křídla zapleteného do boje s pěchotou, opěšalými i jízdními rytíři bitvu prohrál. U Brémule (1119) se střetlo 500 normanských rytířů se 400 francouzskými rytíři; většina Normanů sesedla a pěší rytíři pohodlně zničili útočící francouzské jízdní oddíly (francouzský král, zraněný na hlavě, utekl). Proti Skotům (1138) opět rozhodla pěchota posílená pěšími rytíři, i když skotskou normanskou jízdu opět museli pacifikovat anglonormanští jezdci.
O nebezpečí lučištníků názorně vypovídá nevelký střet rytířů královy domácnosti se vzbouřeným Waleramem z Heulanu (1124), kdy krycí clona královských lučištníků (někteří z nich pro větší pohyblivost sedlali při přesunech koně) pobila Waleranovi koně. Naopak u Alençonu (1118), kdy se Jindřich pokusil prolomit obležení, lučištníci hraběte z Anjou rozvrátili anglonormanský šik a následně prudký útok rozhodl o porážce.

Boční útok se roku 1132 vyplatil vzbouřeným jihoitalským Normanům, když u Nocery využili mezery mezi divizemi vojska sicilského krále Rogera II. a 2500 jezdců vpadlo do boku prvního sicilského sledu; zdá se, že Roger II. s něčím takovým počítal a další sled naopak měl zmasakrovat zboku tento boční útok – ale byl příliš daleko. Přepad ze zálohy zadního voje francouzsko-anjouovského vojska na brodu ve Varaville (1057) znamenal odražení dalšího pokusu francouzského krále o invazi.

Bohemund z Tarentu

Popis jeho vzhledu i povahy zanechala Anna Komnena. Ve skutečnosti se jmenoval Marek, ale díky své velikosti při porodu získal přezdívku dle legendárního obra. Byl synem Roberta Guiscarda, normanského dobrodruha zřídivšího si panství v jižní Itálii. V letech 1080-1085 vedl otcovy armády na Balkáně proti Byzanci, kterou roku 1081 porazil u Drače, aby sám byl roku 1083 (prý za pomoci předstíraného útoku) zastaven u Larissy. Balkánské tažení skončilo po otcově smrti a nástupu jeho nevlastního bratra Rogera Borsy; v občanské válce se Bohemundovi příliš nedařilo, takže roku 1096 s radostí přijal kříž. Proslavil se v bitvě proti Turkům u Dorylaionu a u Antiochie už patřil k předním vůdcům. Zde se předvedl natolik, že když o město požádal, dostal ho. Roku 1100 se stal antiochejským knížetem, hlavou pomazanou a obecně uznávaným suverénním vládcem. Roku 1106 se oženil s francouzskou princeznou a vyhlásil křížovou výpravu proti Byzanci (o knížectví se mu staral schopný synovec Tankred). Při obléhání Drače byl sám obležen a roku 1108 se musel Byzantincům vzdát. Roku 1111 umírá v Apulii.

Pro zájemce o některé události a dobu odkazuji na publikace „Hastings 1066 – pád anglosaské Anglie“ od stejných autorů, „První křížová výprava 1096-1099“ od Davida Nicolleho, „Třetí křížová výprava 1191“ od téhož autora a „Bojové techniky středověkého světa: 500 n.l. – 1500 n.l.“ od kolektivu autorů.