Malbolge

Každý z kruhů Pekla přijimá část z vlastností a povahy Arciďábla, který jí vládne. Malboge formoval do značné míry Moloch, jeden z jeho předchozích vládců.
Malbolge tak kdysi bylo tvořeno kusy černé skály plovoucí v moři žhavé lávy. Tu a tam vyrostly velké bronzové citadely, v nich Moloch držel své vězně a pěstoval své temné neřesti.
Cestování po Malbolge tak představuje často šplh po strmých, nestabilních skaliscích, kde každý chybný krok může znamenat pád do jámy plné jako břitva ostrých obsidiánových úlomků. Z lávy stoupají bubliny plynu, který tvoří mraky šedozeleného plynu, jenž dokáže zabít každého, kdo jeho výpary vdechne.

Jednou z dalších vlastníků Malbolge byla Malagard, známá též jako Hag Countess. Za její vlády se Malbolge změnilo jen málo – láva poněkud ochladla, sklaní drift sklidnil a jedovaté výpary vytvořili nad hlavami všech cosi jako nebeskou klenbu, zářící nazelenalým svitem malomocenství. A déšť, pršící kapičkami hořící zkaženosti.
Od těch dob lze občas při toulkách skalami zaslechnout šílený smích hraběnky, která selhala při pokusu dosáhnout ascendence a jejíž obrovská, nafouklá mrtvola do dnešních časů hyzdí celý kruh Pekla.

Nyní vládne Malbolge Glasya. Co je zač by vydalo na menší knihu, zůstaňme tak u toho, že ona pozměnila Malbolge do jeho finální, dnešní podoby, která vhodně odráží její „estetickou“ vizi plnou ostrých kontrastů mezi krásou a zkažeností, místo plné krásy, která bolí, mísící vedle sebe ošklivost i chorobnou přitažlivost. Kdo podlehne, bývá ztracen, a kdo je z osidel vyrván, navždy je poznamenán.

To Glasya pozvedla z kostí Hraběnky velký palác. Z těla Hraběnky vyrostla překrásná zahrada, zatracené duše shromážděné bývalou vládkyní se staly předměty jejích zvrácených experimentů. Některé z nich jsou tak krásné, že jediný pohled stačí, aby byl jedinec navždy ztracen (sucuby), jiné jsou odporné, pokroucené formy života, který je výsměchem racionální mysli. Vše je na pokraji rozpadu, voskové, dužnaté, rostliny nafouklé a mokvající, skála porézní a často se hroutící.
Často lze narazit na iluze strhující krásy, kterou často zrazuje nasládlá vůně hniloby, jež prostupuje tímto Kruhem Pekla.

Osseia , Glasyin palác
Je sídlem Glasyiny moci. Stojící na vrcholku nevysokého zaobleného kopce, zdobený sochami s erotickými motivy, plným dekorativních a krásných, leč smrtelně jedovatých rostlin.
Barokní palác se topí v záplavě bělošedé, plný oblouků a zákoutí zdobených sochami, často ve velmi znervozňujících pózách. Dlouhé průchody jsou plné kroků, které nemají majitele, útržků strašidelné hudby a extatického smíchu.
Palác je plný tajných komor, průchodů, budoárů i schodišť a vytváří tak labyrint, v němž se lze ztratit stejně snadno, jako přijít o duši, po níž tak lační mnozí.
Co zdálky vypadá jako bílý mramor při pohledu z blízka odhaluje samotnou zlověstnost – zdi paláce jsou tvořeny tavenými kostmi z těla Hraběnky i jiných ďáblů, kteří se zprotivili náladovosti Glasyi.
Dominantou Paláce je pak zářivě bílý trůnní sál uvnitř obří lebky, v němž lze po dvojitém schodišti vystoupat k trůnu samotné Glasye.

Zahrada potěšení
Kdesi poblíž Paláce je místo skryté za vysokými bělostnými zdmi, tajemná, úchvatná zahrada plná roztodivných květin ze všech končin všehomíra. Vůně z květů rostlin kvetoucích zde uklidňují návštěvníky, mírníc jejich obavy.
Zahrada je jediným bezpečným místem v Paláci. Žádné příšery nečíhají v jeho stínu, jeho flora není příliš nebezpečná. Zahrada je útočištěm od bolesti a trápení, místem oddechu. Glasya i její succuby se čas od času přivádějí její vězně, aby jim ulevili od bolestí, dopřáli naději…a aby muka nová byla o to více šokující.

Les nářků
Legenda praví, že stromy rostoucí v Lese nářků byly kdysi hraběnčinými nepoddajnými vlasy. Jisté je, že tyto stromy se nepodobají ničemu, co zle nalézt jinde. každý z nich je černou, ostnatou, pokroucenou věcí podobnou stromu, jíž namísto mízy prýští ze záhybů větví olejnatá špína.

Les je místem, kde končí mného z Glasyiných obětí. Když Arciďáblici omrzí její hračky, její služebníci je odnášení pryč a napichují na větve stromů jako ťuhýk svou potravu. Dokonce i samotná smrt se neodvažuje vstoupit pod větve těchto krutých stromů a tak jsou oběti schoné přetrvat v agonii bolesti i dlouhá desetiletí, aniž by skutečně zemřeli.

Věří se, že uvnitř lesa stojí největší strom, který se živí životní silou, dušemi obětí, prorůstá svými malými výhonky těla obětí a čerpá z nich živiny tak dlouho, dokud není podstata bytosti zcela a důkladně spotřebována.

Vnitřnosti
Zatímco Glasyina moc a magie přetvořila povrch Malbolge k obrazu jejímu, pod povrchem se dosud skrývá to, co tu bylo předtím.
Pod měkkou půdou s propletenými kořeny se rozkládá změť tunelů tvořená puklinami v rozeklaných balvanech, jež kdysi plavali na povrchu či okrajích lávy. Tělo hraběnky je jako prasklý bolák, jehož potůčky hnisu se stékají pod povrchem do páchnoucích, odporných jezírek. Podzemím se potulují ďáblové loajální jak ke Glasyi, tak i k ostatním Vládcům, lovící zbloudilé duše jen tak pro zábavu a potěšení.
Šeptá se, že podle pověstí se kdesi v hlubině nachází starověký zničený chrám obývaný anděly věrnými Tomu, který byl (He Who Was). Také se šeptá, že oni tak, uvězněni pod horou skály již dávno zešíleli, proměněni v něco, co již není ani anděl, ani ďábel, ale cosi úplně jiného.

Porodní Jámy
Duše smrtelníků, které mají tu smůlu, že se ocitnou v Devítipeklí, jsou yvstaveny nevýslovným mukám. Jejich další exsitence je pouhou přehlídkou hrůz, bolesti a dalšího utrpení. Každý z Arciďáblů s nimi nakládá jinak.

Říká se, že v Malbolge končí duše zemřelých po smlouvě s ďáblicí, či dětí unesených Nočními čarodějnicemi a následně obětovaných ďáblu.
Ty první lze nalézt nejčastěji v Lese nářků, ale většina ostatních končí v Porodních jamách. Jezírkách plných kroutících se larev, které žvýkají, rozkládají a přetvářejí duše obětí za neustálé křiku svých obětí, dokud nepromění poslední částečku duše nebožáků. Během několika hodin se tak duše přetvoří v šourající se podivnou hroudu mokvajícího masa, tzv. Lemura. Prvotní formu (znovu)zrozeného ďábla dřív, než přijme další z vyšších forem. V Malbolge lze nalézt řadu těchto Porodních jam, ale vždy jsou skryty před přímým pohledem hustými lesy tak, aby ani Glasyi nerušil pohled na nebohé lemury a nemusela poslouchat jejich ustavičný nářek.

Ostří
Jak vidno výše, nová divočina se rozšířila po Malbolge s příchodem nové majitelky. Ne však všude. Podél hran plných svíjející se ostnaté trávy a žahavých kopřiv stále prosvítají zubaté obsidiánové střepy.
Tyto tyčící se monolity nazývané Ostří, se opírají často jeden o druhý, vytvářejíc tak spleť klikatých průchodů či tenkých ostrých kamenných listů.
Vypadají stabilně, ale chůze po nich je zrádná. Jejich základy se mohou kdykoli sesunout bez varování, srazíc cestovatele do kamennou břitvou lemované jámy snadno oddělující končetiny od zbytku těl.
Ostří tvoří hraniční kruh kolem Malbolge, mají asi míli v průměru a končí u vnějších zdí, kde obří tunely vedou do Kruhů sousedních.

Struska , Poslední pevnost
V časech Molocha se Malbolge chlubilo 13ti bronzovými citadelami, z nichž každá byla zasvěcena jiné krutosti.
Po Válce pekel a Molochově pádu z nich padlo 12. Poslední z nich nechala Čarodějná Hraběnka napůl roztavenou stát v podobě pokroucené, napůl do sebe zhroucené stavby, zné nadále jako Struska.
Glasya nejen toleruje další existenci této stavby, ale naopak ji často připomíná svým služebníkům jako to, co zde bylo a co již není. Moloch samotný používal tuto citadelu tak, že často ponořil své oběti do roztaveného zlata a po jejich vytažení je stavěl do výklenků tak, aby se mohl kochat smrtelnou krásou této bolestivé smrti. Kdo vejde dovnitř, opravdu uzří stovky takovýchto soch v nejrůznějších hrůzyplných pózách, které se hluboko vryjí do mysli návštěvníka.
Šeptá se, že samotný Moloch je takto uvězněn v jedné ze soch kdesi ve sklepeních věže.

Desetivěží
Deset křivých věží povstalo v kruhu kolem Paláce Osseia.
Podle legendy byl jeden každý z nich prstem Čarodějné hraběnky. Buď jak buď, nyní slouží jako strážné posty a hnízdiště pro Erinye, které sledují dění v Malbolge.
Jedna z věží stojí trochu stranou. Jmenuje se Věž bolesti. V ní pak drží své nejnebezpečnější nepřátele v navěky trvajícím nesnesitelném utrpení.
V nižších úrovních věže jsou vězněni jen drobní nepřátelé, kteří vkročili do osidel Glasye, včetně mnoha dobrodruhů, jež jsou příliš nebezpečení na to, aby je nechala potulovat se v rámci svého Paláce. Výše pak jsou uvězněni výsledky Glasyiných zvrácených pokusů, její znelíbení nohsledi a patolízalové. Mezi nimi pak zaujímá význačné místo Hraběnčin monstrozní oř, obří Noční můra, jejíž hrozivý křik lze slyšet často i mimo samotnou věž a jenž dal věži její současné jméno.