no zas tak hrozny to neni. ja tam malinkou pointu nasel ;-). a hlavne to je vcelku bez hrubek, je pravda to opakovani slov ale to umi malokdo pouzit ruzne terminy. ja to hodnotim jako o malinko horsi stred. ja si precetl.

no...moc nepíšu a když píšu, tak se moc nevyjadřuji k ostatním dílům, tedy jinak než pochvalně...ale...Tiaro, chybí mi tam pointa, myslím, že pokud to mělo být emocionálně zabarveno, tak to šlo udělat i jinak. Ony emoční povídky jsou na psaní poměrně jednoduché a čtenář, když vidí, že hrdina hrdinsky nebo méně hrdinsky umře (klasická tragedie), tak je tím zážitkem tak nějak ovlivněn, že ani tak moc pak následně nehodnotí celé dílo, ale nese si silný zážitek (občas na to sám hřeším...)

nemám čas to rozepisovat..práce mám jak na kostele :), ale co už behem oběda, že...osobne bych to zkusil napsat nějak takhle
Lehký vánek ji přejel po kůži. Nevnímala ho. Její oči byly upřené na velký rudý kotouč, který se pomalu skláněl za obzor. Jemná zlatorudá záře barvila vše čeho se dotkla. Odejmula svým neviditelným závojem masivní mramorové zábradlí, o které se opřela. Pohled očí sklouzl k téměř jednolité mase vlnících se korun borovic, které hluboko pod ochozem na kterém stála rostly snad staletí. Byly tu již od jejího dětství a budou tu jistě až umře. I tento podivný zelený oceán se pomalu zbarvoval rudozlatě. Uslyšela za sebou tiché kroky a s nadějí se otočila. Sama nevěřila, že je to on, avšak naděje v ní stále žila. Tichý starý sluha ji podal sklenici s vínem a při pohledu na její zklamání, které ji přeběhlo přes obličej sklonil hlavu a rychle odešel. Byl podvečer třetího dne šestého měsíce. Čekala.
* * * Odrazil další úder a kopnutím odhodil soupeře. Dostal se tak z jeho dosahu a měl chvíli času se připravit. Byl vyčerpaný. Meč zvedal již jen mechanicky. Seknout, bodnout, odraz, úkrok, kryt. Vše se slilo do podivného smrtícího tance. Velice bizardního tance. Vše se ponořilo do podivně rudého přísvitu. Nebyl si jistý jestli se jen v nebi odráží všechna ta krev, kterou bylo Raganské pole pokryto. A bylo mu to jedno. Nevnímal západ slunce, nevnímal křik raněných a sténání umírajících. Bylo mu to jedno. Ještě žil, ale byl mrtvý. A bylo mu to jedno. Paží mu projela ostrá bolest a probrala ho z omámení. Téměř usnul uprostřed boje. Otočil se a bodnul. Muž za ním s výkřikem padl k zemi a v křečích rozrýval patami krví zbrocenou zem. Necítil nic. Pokusil se vstát, ale nemohl. Natáhl ruku po meči, ale ten se zdál být míle vzdálený. Už nevnímal ržaní koní, prosby umírajících ani kletby bojujících. Nevnímal nic. Je tohle smrt? Je smrt nic? Nad polem se zvedl lehký vánek a osušil mu slzy na jeho tváři. Ucítil její vůni a její dech. Vydechl naposledy a vítr ten tichý tón odvál pryč….
* * * Sklenice z křišťálu ji vyklouzla z ruky a jako utopena v rudém medu padala dolů do ticha. Tam se s teskným třesknutím rozbila na desítky duhových střípků. Jako neodolal jemný křišťál drsné skále, nezvládlo její jemné srdce drsnou skutečnost. Pochopila, že se nevrátí. Věděla to s naprostou jistotou. Když ucítila jeho dech a jeho polibek na svých rtech otevřela oči. Byl to jen vítr, který ji naposledy polaskal. Miloval se s ní, když ji zvedal v něžném dotyku vlasy. Smál se s ní, když rozvlnil stoleté borovice. Byl s ní a přece byl pryč. Poslední dotyk vánku a pak jen ticho. Vánek putující z Raganského pole odletěl pryč. Navždy. Chtěla ho ještě cítit. Jeho dotyky. Jeho polibky. Jen jednou. Ještě jednou. Vystoupila na zábradlí a podívala se na slunce, které již téměř zmizelo za obzorem a s ním se vytrácela rudá barva. Ještě jednou se chtěla laskat s vánkem, jenž ji přivál jeho dech. Udělala krok a usmála se. Cítila ho. Svět se ponořil do tmy.

Dlouho jsme zvažovali jesti tohle (a pak ještě jednu další "povídku" podobného ražení) vůbec zveřejnit. Ale pak jsme se rozhodli, že nejsme soudci a že názor si může udělat každý sám.Můj osobní názor - když to řeknu stručně a tak, aby nedocházelo k nějakým nedorozuměním: připadá mi to slabé, bez myšlenky, bez pointy, volně řazená slova se snahou navodit nějakou atmosféru, což ale působí komičně a v celkovém vyznění tedy tragicky.

Hm. Na začátku se to tam trochu moc vlní :) . A vystřídat popis toho jak se ze smrtelně raněného vytrácí síly tím, jak mocně vytrhne meč z nepřítele a zamává mu nad hlavou docela kazí dojem toho předchozího popisuChybami povídky jsou hlavně absence příběhového prvku, předvidatelnost závěru a slabé vyznění zamýšlené pointy. Forma je ucházející, i když sloh by šlo ještě hodně doladit

Alnag: taky jsem si lámal hlavu nad smyslem...:) i když mě smysly mých děl častokrát taky utíkají :P
Tiara:pokud ti to ješitnost dovolí (to není nic špatnýho, občas to člověk nespolkne :) to znám), tak se se mnou spoj, zkusím nastínit některé základní "pravidla" pro psaní...tedy ne že bych se jimi řídil, ale přece jen....:) no a pokud si z toho něco vezmeš nebo ne...

Žádný učený z nebe nespadl.
Rozhodně se nedvážím tvůj počin šmahem odsoudit, jelikož se psaní také občas zkouším.
Víc bych se soustředit na kontinuitu děje a příběhu, méně na detaily, které jen ubírají pozornost. Rozvinutí krásy borovic či vína není pro děj příběh podstatné. Podstatná je úzkost v jejím srdci, která se nezadržitelně blíží k hořkému konci a neplánovaný skon milého, jenž se posledními myšlenkami upíná ke své lásce.

Ale nevěš hlavu, osobně bych ti navrhoval na chvilku na to zapomenout a pak se k tomu vrátit a napsat to znovu. Já to tak dělám. :-)