Ruu - pokračování:
"Zbavte se jich." Syknul muž v kápi a pohůnci udělali krok naším směrem. Pocit deja-vu zesílil. Tesil jsem. Tohle už jsem zažil. Výpad a obrana. Hlavně oba poskoky zaměstnat. Jsou dobří, rychlí a sehraní. Držím se v obranné pozíci a snažím se poutat jejich pozornost. K mé smůle občas úspěšně. A navíc ten pocit, že "tady už jsem byl". Ten hlas znám. Tohle se už stalo. Proč to zažívám podruhé?. Těžký výpad do zad mě vrátil do koncentrace. Jsem tu, protože někdo roznáší nákazu a tahle cháska by o tom mohla něco vědět. Takže si odbydeme nezbytné kočkování, pak to v klidu probereme, a když budou rozumní... "Ci fix! si měla bejt dávno v kurníku a neplést se mi pod ... Do hajzlu, kde je... Doprdele Rensi bacha! Perena proměnil, kryj se!" Kvočna se do jednoho z pohůnků zaklovla s vervou buldočí, ale bez zjevného efektu. Ještě dvakrát to zkusila, než si uvědomila / uvědomil změnu své situace a perspektivy, ze které právě sledoval bojiště. Hlas, který proklamaci kouzla předcházel, mě ujistil. ZNÁM TĚ! Šero, vzdálenost a meče tančící kolem mi jen neumožňovali prohlédnout si mága a složit zbytek mého puzzle.
Do hajzlu, DO HAJZLU! Rensi mi zmizela z periferního vidění a kvočna zaujala moudře obranný postoj vedle sochy. Zbraně zvonily a vše se zdálo být rázem pomalejší. Střelec vypustil šíp za slepicí a sahal po dalším. Mnoho dílů mé zbroje se povalovalo kolem, ostří hvízdala a slepice statečně kdákala. Jeden z pohůnků klopýtl. Výpad se podařil a srazil jsem ho k zemi. Ve stejnou chvíli jsem zahlédl nepřirozený pohyb střelce, kterého jakoby někdo praštil pěstí do břicha. Rensi stříli, to je dobré. Sekyra se zaleskla a sekla druhého pohůnka přes nohu. Peren je zpět mezi savci, jaká úleva, síly mi už docházejí.
Zvuk ze střechy mě překvapil. Stál tam zakuklený. Světlo měsíce vybrousilo jeho siluetu. I tvář. A mě se nakrátko podlomila kolena. To je ten, kterého jsem zajal, když raboval vesnice se svou bandou. Zabil několik lidí a já ho nechal jít. Věřil jsem, že ....
Ale v tuto chvíli jsem se změnil já. Jako bych slyšel nářek dětí, ležících nedaleko v horečkách. Nemuselo se to stát, kdybych to nedovolil. A teď mi utekl!Vztek se mnou lomcoval jako hurikán. Takovou chybu už neudělám. NIKDY!
Když umíral jeden z pohůnků při výslechu, věděl jsem, že to tak má být.