Snažím se bojovat se vztekem, snažím se zbavit pocitu křivdy. Moc to nejde. Prostě. To. Není. Spravedlivé. Jednou, jedenkrát jsem za to doopravdy nemohla. Janos se mi snažil vysvětlit, že bych stejně musela jít, že se to celé stalo, jen protože Královna
chtěla, abych se konečně vydala na cestu... Být na jeho místě, tohle vysvětlování bych si ušetřila, on a jeho tajemství!
Takže se teď mám trmácet někam do divočiny, mám za úkol pomoct nějaké vesnici. Odvaz. Přidělili mi ochranku, drakorozeného Bahamutova paladina. Ještě si nejsem jistá, jestli má chránit mě před světem, nebo svět přede mnou. Ghar - tak mu mám říkat, prý bych jeho skutečné jméno nedokázala vyslovit (ha! chtěla bych vidět
jeho, jak se potýká s texty celestiálů!) - mi přijde tak trochu suchar. Pořád pravidla, pravidla, Bahamut toto a Bahamut tamto. Navíc trvá na tom, že musíme sehnat nějakou společnost. Jako bych na to nestačila sama.
Dveře krčmy se pomalu pootevřely - a pak se rozletěly úplně, nejspíš tím, jak se tieflinka vztekle procpala kolem paladina, který se původně snažil vejít první. Místnost ztichla, všichni čekali co bude. Dobře věděli, že v přítomnosti téhle dívky se dá čekat leccos.
"Ty -" ukázala prstem, rukavice z jemné šedé kůže, "- a ty. Jdete s námi. Vyšší poslání, osud, znáte to. Spokojený?!" rozmáchlým gestem se otočila na drakorozeného.
Ivan - místní blázen - se hýkavě rozesmál a zvrhnul na sebe misku s ovesnou kaší. Druhý "vyvolený," mág Petronius, zlověstně přimhouřil oči, a možná chtěl něco říct, ale to už kněžka navztekaně odklapala pryč.
Paladin si ztěžka povzdechl. "Asi bychom měli začít znovu. Je tu někdo, kdo se vyzná v okolí Col Fen?"
< březen, 12. > | |
březen, 13. |