Amazing Adventures - články

Deníky úchvatných dobrodružství

Zapomenuté části příběhu úchvatných dobrodružství.
Napsal Alnag
Obsah článku:

Část šestnáctá – O mrtvých jen dobře…

Prudce se napřímila, když jí projel ledový chlad. Nepříjemný. Mrazivý. Jako by vám počítal páteřní obratle zevnitř.

„Děje se něco?“ zeptal se bard a také se posadil. S přirozenosti sobě vlastní sklouzl pohledem na její prsa, zatímco ona se konsternovaně prohlížela v zrcadle. „Sluší ti to,“ dodal a jemně se jí dotknul, ale ona rychle ucukla.

„Mám pocit, jako by na mne sáhnul duch,“ téměř zanaříkala.

Bardovy oči krátce zazářily do zešeřelého pokoje.

„Nic tu není, ale jestli tě to uklidní, povím ti jednu strašidelnou historku…“ navrhl.

Hodila po něm polštářem.

 

„Ta zahrada vypadá nebezpečně,“ sykla mi tiše do ucha Gaerwyn, opatrně našlapující po dlážděné cestě.

„Proč šeptáš,“ zeptal jsem se jí také polohlasem, zatímco jsme se kradli rozlehlými pozemky ke Spercheiově vile.

Byl nejdelší den v roce, takže byť bylo poměrně pozdě, světla ubývalo jen pozvolna. Ale prodlužující se stíny činily z džungle stromů a keřů hřiště přeludů a klamů. Ačkoliv rozmístění vypadalo zdánlivě náhodně a jaksi divoce, byl jsem si jistý, že měl Spercheios velmi pečlivého zahradníka. Tu a tam se ukrývala socha nebo altánek a jejich pozice byly pro bdělé oko pečlivě promyšlené.

Ale uprostřed vší té temné krásy zahrady, která rezonovala s čímsi uvnitř mne, se zdvihala ruina. Trosky kdysi jistě podobně rafinovaného domu vypadaly natolik strašlivě, že i jinak ledově klidná elfka prudce vydechla údivem. Ačkoliv obvodové zdi se z velké části zachovaly, táhly se po nich široké praskliny a části zdiva chyběly úplně. Kdysi bohatá výzdoba buď opadala, nebo zmizela pod vrstvou kouře a popela.

Prošli jsme portálem do vstupní haly. Pod nohama praskaly úlomky kamenů i kusy glazovaných střepů. Moje oči rychle proletěly sálem a zastavily se na pódiu obklopeném šesti sochami. Vypadaly jako nějací zkamenělí démoni. A dvě místa byla prázdná. Že by právě tady získal Šedivec svou výzdobu?

„Vypadá to tu strašidelně,“ zamumlal jsem.

„Do soumraku by to mělo být bezpečné. Máme necelou hodinu,“ prohlásila pekelnice poněkud konsternovaně, zřejmě v reakci na Spercheiův vkus. Zdálo se, že její iluze o hodném pekelnickém strýčkovi pomalu tály.

Odkud shora si se ozvalo podivné zabzučení.

Elfka mezitím šramotila kdesi vzadu ve skladišti a tiché šťastné vypísknutí naznačilo, že něco našla. Dokonce se to ani nesnažila skrývat, a když vyšla ven, držela v ruce nějaký kamínek.

A pak znovu zabzučení. A ne jedno.

Stíny vysoko na stěnách se pohnuly. Aiss vyjekla, když se jí jeden z tvorů na krátko zamotal do vlasů. Můry přelétly přes nás jednou a pak znovu, zanechávajíce za sebou jen drobná seknutí ostrými konci křídel.

„Myslel jsem, že máme ještě hodinu,“ zamumlal jsem a blokoval mečem útok jednoho okřídlence.

V odpověď se v hloubi místnosti vyloupla bytost daleko nebezpečnější než hejno temných molů. Postava velikostí srovnatelnou přinejmenším s trollem, ale skládající se jen z kostí a zbytků masa. Z očních důlků lebky sršely ledově zbarvené jiskřičky, tvor v rukou třímal obrovskou kosu, s níž však zacházel, jako by to bylo pouhé pírko.

„Asi mě neslyšeli,“ zažertovala kněžka, ale její tvář zvážněla, když si nově příchozího lépe prohlédla.

Vzduch se prudce ochladil a nás ovanul sladký zápach mrtvolného rozkladu.

„Spercheiova duše. Vydejte mi Spercheiovu duši,“ zasyčelo to.

Hejno můr v odpověď zarezonovalo v nové obrátce a dalším náletu. A do toho se sálem probleskla jakási přízračná postava.

A pak se vše událo v několika rychlých střetech. Elfka vrhla do středu sálu svůj nový nález a ten jakoby můry oslepil. Srážely se a padaly po tuctech. Na to se místnost rozzářila božským světlem pekelné kněžky, což další můry přitáhlo přímo do záhuby. A Konstantin se vrhl vstříc Sekáči.

„Je pryč, nemám ji,“ vysmál se marné snaze umrlce.

Postava mihotajícího se postaršího pána, který se proplétal mezi bojujícími, se nezdála být přímo agresivní. Ale jeho neustálé procházení skrze naše těla vyvolávalo nepříjemné mrazení kolem páteře. Takový ten pocit, po němž se nelze ubránit cuknutí. Takový ten pocit na samém prahu bolesti.

A pak, stejně rychle jako to začalo, bylo vše u konce. Můry se válely rozsekány a ubity po celé místnosti. Sekáč zmizel poté, co jsme mu rozštípli pár kostí, a starý pán se rozpadnul na ektoplazmu, když nás jeho producírování přestalo bavit. Myslím, že to byl Spercheiův majordomus, tak doufám, že mu nebude chybět.

 

Byli mi pořád na stopě. Před dvěma dny jsem překročil dávnou imperiální silnici a tím definitivně opustil hranice mé domoviny, ale elfí stopaři, kteří mne pronásledovali i v neznámém terénu, postupně zkracovali vzdálenost mezi námi. Viděl jsem jejich pohyby, úsporné a rychlé, mezi balvany rozesetými na úpatí svahu.

Sípal jsem už téměř bez dechu. Prsty rozedranými do krve jsem se dral do svahu, zatímco sypký sopečný prach pod mýma nohama podkluzoval a drolil se. Když jsem se vyšplhal na vrchol hřebenu a první kapky deště zkrápěly zem, měl jsem v krku spáleniště. Spíše jsem se zhroutil, než poklekl na zem dychtivě pijící vláhu padající z oblohy. Byl jsem jako ta zem. Otevřel jsem ústa k obloze.

 

Do Spercheiova domu jsme nešli hned. Byl to spíš akt zoufalství, protože ačkoliv jsme měli spoustu vágních vodítek, neměli jsme žádné pořádné stopy, které by ukazovaly kamkoliv. Ze stejného důvodu jsme nejprve znovu navštívili katakomby.

Aiss zaexperimentovala s podivnou krabičkou, kterou si až dosud tolik střežila, a podařilo se jí proklouznout ke Spercheiovi přes ochrannou bariéru. Slyšel jsem o lecjakých klíčích k portálům, ale neslyšel jsem o portálu na bázi přírodní magie. Každopádně to fungovalo, ale k ničemu nám to příliš nebylo.

A s podobnými očekáváními i výsledky jsme prohledávali Spercheiův dům. Nebo tedy to, co tam zbylo po návštěvě Alandry, Šedivce a dost možná ještě několika dalších skupinek lačných pokladů. Vlastně jediné místo, které skýtalo naději na nějaké odhalení, byla studna v jedné z místností domu.

Spustili jsme se opatrně dolů a čiperná Gaerwyn, která šla jako první, oznámila, že ze studny sice vede chodba někam dál, ale že je opatřená magickými ochrannými pečetěmi. Vypadalo to jako práce vícero lidí. Tři profesionální a dotažené, zřejmě Spercheiovy. Jedna spíchnutá narychlo a trochu hrubě, snad Kelsonova práce. A jedna rafinovaná a skrývající ošklivá překvapení za první vrstvou magie. Kylara, byl můj osobní tip.

Magii pečetí jsme bezpečně překonali. „Vypadá to, že to nastražili spíš na někoho, kdo by se snažil dostat dovnitř,“ okomentoval jsem rezonanci jejich magie. Aiss si už mezitím strkala jednu z nich do batohu. Když jsem po ní vrhnul pohledem, jen pokrčila rameny.

„A přesto tudy někdo do domu pronikl,“ podotkla pak elfka, zkoumajíc stopy. „A také z něj.“

Proplížila se chodbou dál, do místa, kde stopy nebyly tolik poškozené výbuchem. Aiss jí na to svítila svou lucernou.

„Dolů jdou boty opatřené takovou zvláštní ostruhou,“ poznamenala Gaerwyn. „Takové jako měl ten týpek u brány,“ vzpomněla si.

„Talos Garth, člen Aldrikovy stráže,“ doplnila kněžka.

„No a nahoru,“ elfka olízla kousek něčeho, co sebrala ze země. „Nejsem si jistá, ale mohl by to být Growald.“

„A já mám asi odpověď na to, jak se dostali přes tu past,“ ukázal jsem na chvatně dokreslené znaky, kolem míst, kde bývaly pečetě. Tvořily cosi jako výjimky. Povolení k průchodu.

 

Obloha zčernala těžkými mraky téměř v okamžení. První blesk udeřil nedaleko mne. A pak se z pouhého krápání stala opravdová průtrž mračen. Rozhlížel jsem se po úkrytu, po čemkoliv, co by mi poskytlo alespoň nějakou ochranu. V jednom z dalších záblesků jsem zahlédl ruiny. Přísahal bych, že předtím tam nebyly. Ale z posledních sil jsem se k nim vydal…

 

Chodby pod Spercheiovým domem byly překvapivě rozsáhlé, ale identifikovali jsme přinejmenším dva směry. Jeden do katakomb, k mrtvým. Ale my dnes sledovali živé a stopy s ostruhou nás nakonec vyvedly zpět na povrch za místním zbrojířstvím.

V šeru se rýsoval dvorek obehnaný vysokou zdí z pískovcových kvádrů. Jen přes mříže kovové branky bylo vidět vyhaslou výheň. Dnes se nepracovalo, byl svátek. A pak také ulomenou větev ležící na zemi.

Když jsme obešli několik přiléhajících domů a dostali se k průčelí kovárny, přivítala nás veselá společnosti místních, slavících slunovrat. Poznávali nás. A vítali nás jako hrdiny.

„Svene, je pravda, že vás socha dryády z kašny políbila?“ zeptal se zbrojíř zvesela.

„Ano, ale to nebylo poprvé,“ řekl jsem a spiklenecky mrkl.

 

Byla to staré zřícenina. Opuštěný starý dům postavený uprostřed ničeho. Nad mou hlavou se svářili snad sami bohové, když jsem celý promočený přelezl zpola vyvrácené dveře hlavní síně. Dírami ve stropě dovnitř crčela voda a já v šeru a zakopávaje o četné trosky hledal nějaké suché místečko.

„Vítej, Saere,“ špitl mi do ucha dívčí hlas.

Škubl jsem sebou a moje ruka sjela k meči.

„To nebudeš potřebovat,“ ozvalo se špitnutí z druhé strany a meč odletěl do kouta. Vzduch voněl vlhkým dřevem.

„Znáš moje jméno?“ hlesl jsem překvapeně a marně hledal původkyni zvuku.

„Nejen to.“

 

Pekelnice nenuceně převedla řeč ke kováři.

„Novou zbroj, pro pána Durmena?“ vnímal jsem jen tak mezi halasením ostatních slavících.

Všiml jsem si Gaerwyn, která dorazila ze své obhlídky okolí a teď vklouzla do davu tak přirozeně, jako by byla už od počátku jeho součástí.

„Cenný materiál,“ říkal právě trpaslík.

„Svene,“ špitla mi elfka do ucha. „Chtěla bych se podívat do kovárny,“ zaprosila.

Zvědavě jsem se na ni podíval, zatímco trpaslík líčil překvapené kněžce okolnosti zmizení téměř hotové zbroje, do čehož, jak se zdálo, byl zapletený opět Talos Garth.

„Prosím,“ dodala.

Musel jsem vypadat hodně překvapeně.

 

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, když se mého ramene dotkla ruka. Byl to zvláštní pocit, jako by se mne dotýkaly úponky listů. Věděl jsem, že mám co do činění s tvorem z elfích legend. S tvorem z Vílí divočiny.

Téměř jsem nedýchal.

„Můžu tě zachránit,“ řekla najednou. „Ale mám svou cenu.“

„A jaká je tvá cena?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

Cítil jsem její tvář těsně vedle mé, když mi to dryáda zašeptala do ucha.

I přes únavu jsem se usmál. „Nic víc?“

„Směješ se, ale věz, že i když tě touha bude hnát z jedné náruče do druhé, žádná smrtelná žena nedokáže uspokojit bažení po tom, co dnes prožiješ.“

 

Došel jsem k trpasličímu kováři, který se právě rozloučil s Aiss. Vypadalo to, že kněžka se nechce na místě už příliš zdržovat. Přemýšlel jsem, jak začít.

„Mistře Svene,“ otočil se ke mně překvapeně.

„Napadlo mne… chtěl byste se stát součástí našich dobrodružství a vstoupit do legend prostřednictvím mých balad?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem uvážil, co vlastně říkám.

Trpaslík se na moment zarazil. A pak jeho oči zasvítily.

„Na to se napijeme,“ prohlásil rezolutně. Jeho oči sklouzly po vyvalené bečce, ale pak pokýval hlavou a usoudil, že na tohle je potřeba speciální pití. A tak jsme s ním zamířili do útrob jeho dílny.

„Tihle elfové nic nevydrží,“ zasmál jsem se společně s trpaslíkem, když se Gaerwyn po první doušku trpasličí režné začala trochu motat.

„A kromě zbroje se vám nic neztratilo,“ zeptala se Gaerwyn zpříma, ale kovář jen kroutil hlavou.

„Za posledních pět let nic,“ dodal nakonec, ale já cítil, že nám neříká všechno.

„Když už jsme u těch pověstí a legend,“ začal jsem zvolna, „říká se, že každý trpasličí řemeslník vytvoří za svůj život alespoň jedno mistrovské dílo.

A v tu chvíli sebou trpaslík zřetelně cuknul. Pak si rychle dolil režné.

„Není to první zbroj, která zmizela,“ hádal jsem.

Po chvíli trpaslík, už notně zmožený svou vlastní pálenkou, vyklopil všechno. Že to není první zbroj, která zmizela. Že zmizela i mistrovská zbroj jeho otce a děda.

Pozoroval jsem přes trpaslíkovo rameno Gaerwyn a Konstantina šmejdící po kovárně a hledající stopy, zatímco mi kovář se slzami na krajíčku líčí tragické osudy jeho rodiny.

„Zahlédl jste v poslední době něco podivného na zadním dvorku?“ zeptal jsem se, když jsem spatřil, že Gaerwyn s Konstantinem tam asi našli něco zajímavého. „Možná nějakou vílu nebo podobnou havěť,“ doptávám se, když vidím, co mi signalizují.

Ale trpaslík jen krčil rameny. „Býval tu hájek, kde tyhle bestie žily. Tam co je dnes dům pána Spercheia, ale to už je dávno. Vílu tu jaktěživ nikdo neviděl.“

„A tenhle kaštan?“ ukázal jsem na strom, zatímco mi Gaerwyn ukazuje zralý plod, přestože strom sotva začal kvést.

 

Probudil jsem se, když už slunce bylo vysoko na obloze. Panicky jsem vyskočil na nohy a rozhlížel se po meči, v očekávání pronásledovatelů. Ale široko daleko nebyl nikdo. Jen vysoké menhiry, které kdysi musely vztyčit ruce titánů.

Byl to jen sen, ptal jsem se sám sebe. Spletl jsem si snad uprostřed noci dávnou svatyni Prvorozených s opuštěným stavením. Bylo setkání s dryádou jen výplodem mé fantazie. A pak mi oči sklouzly na kvítek protěže zatížený mým mečem, aby jej neodnesl vítr.

 

„Nikdy bys nevěřil, co se mi stalo,“ přitoulal se ke mně Konstantin, zjevně dychtivý mi něco říct.

„Asi ne,“ odtušil jsem chladně. Moje myšlenky se od včerejší poznámky o dryádě zase toulaly v minulosti.

„Ten kaštan. Je to zvláštní místo. Zdál se mi sen, ale možná, že to nebyl sen.“ Gnoll vypadal vyplašeně.

„Ano?“ snažil jsem se, aby to vypadalo, že mne to zajímá.

„Prostě si jen tak normálně zíral na lidi, jak slaví, stočil jsem se do huňaté hromádky, a když se probudil, tak jsem byl jinde. Ale poznal jsem to místo. Byl tam kaštan tak jako u kovárny. V mlze jsem zahlédl siluetu Metoděje, tak jsem ho sledoval k vysoké temné věži. Ale sám jsem měl v patách pronásledovatele. Drobné. Kousavé.“

Nepřerušoval jsem Konstantinovo vyprávění. Některé části dávaly smysl. Děsivý, zvláštní smysl. Jen jsem nechtěl vědět, co znamenají.

„Jeden se mi zahryznul do nohy a já se z posledních sil dobelhal do věže a pak jsem byl zpátky.“

Gnoll sklopil uši a koukal s očekáváním na mne, co k tomu řeknu.

A já jenom zadumaně mlčel.



< Část šestnáctá – O mrtvých jen dobře… >
Část sedmnáctá – Čekání na havrana
Pokračování původních Svenových Vzpomínek na úchvatná dobrodužství. Tyto příběhy by nemohly vzniknout bez mnohostranné podpory od Nerhinn a Sethi.
Napsal Alnag 15.04.2011
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 117 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.07837986946106 secREMOTE_IP: 3.93.178.221