Varování 1: Wall of text
Varování 2: Citlivější křesťané nečtěte
Upozornění: text není myšlen jako polemika s křesťanstvím, ale jako nástin vědeckého pohledu
Vědecky věrohodnost NZ prokázána nebyla (neplést objektivní nebo duchovní věrohodností, to vědci, ani ti na religionistice, posoudit nemohou a ani se o to nesnaží, to už je věc víry). Vědci se přiklánějí pouze k historické existenci Ježíše coby náboženského učitele a k tomu, že byl popraven. Vše ostatní je už celkem komplikované a nejasné.
Měl jsem za to, že už jsem to tu naznačil (i s odkazy na patřičnou literaturu), každopádně. Současný převládávající postoj je:
1) Na začátku bylo pravděpodobně více skupin, ty dvě nejzákladnější jsou: tzv. "ježíšovci" (pravděpodobně nepovažovali Ježíše za vtělený logos ani Syna, coby Boží osobu, byl pro ně spíše prorok, nebo učitel moudrosti (rabbi), podstatná byla Ježíšova nauka, nikoliv jeho oběť nebo zmrtvýchvstání (koncept vzkříšení u nich dost možná vůbec nebyl, přinejmenším ne fyzického vzkříšení, k tomu ještě více dále). Druhou skupinou jsou tzv. "kristovci", kteří vnímali Ježíše jako očekávaného židovského mesiáše a jeho smrt jako vykupitelské dílo (zde vznikla i teologie kříže), do této skupiny patřil i Pavel a z této skupiny vzešla misie mezi pohany (kteří se později staly hlavními nositely křesťanství, tak jak jej známe dnes).
2) První generace Ježíšových následovníků (očitých svědků) nic nesepsala (nebo, teprve se formovala ústní tradice (nebo se aspoň nic nedochovalo). Pravděpodobně v podobě Ježíšových výroků – Ježíš učitel (což pozdější nálezy potvrzují, k tomu se ještě dostanu). Existuje i hypotéza o ústní tradici o zázracích – Ježíš divotvůrce. Přímý nález potvrzující tuto teorii nemáme, ale je to hypotéza uznávaná, na základě textové kritiky (zejména Janova evangelia), že taková tradice mohla existovat (i když se neví, jak je stará a jestli vzešla od první generace učedníku, nebo z lidových tendencí, protože Ježíš kázal veřejně). Třetí hypotetická tradice je pašijní příběh – Ježíš vykupitel. Taktéž nebylo nic objeveno, takže se jedná též o hypotézu vycházející z textové kritiky.
3) Interpretace historického působení Ježíše se tak ve 20. století pohybuje v možnostech: apokalyptický kazatel (včetně hypotézy, že byl žákem Jana Křtitele)/ zvěstovatel Božího království / liberální náboženský reformátor s prvky farizejského učení (včetně hypotézy, že polemizoval se saducejským a esejským učením), učitel moudrosti
kynického typu. Případné kombinace (doufám, že jsem na nic podstatného nezapomněl.
4) Textová kritika synoptických evangelií (tzn. Marek cca 70. léta, Matouš cca 80. léta, Lukáš cca 80.-100. léta) ukazuje na hypotetický, společný pramen Matouše a Lukáše. Tzv. pramen Q. Jednalo by se o písemné nebo ústně tradovanou skupinu výroků Ježíš. V Lukášovi je i pravděpodobně dochované jejich pořadí, v jakém je autor evangelia měl. Analýze evangelií a historických souvislostí také naznačuje, že evangelia napsala nejdříve druhá generace (o tom ještě dále).
5) První přímé dochované spisy jsou od Pavla (skupina kristovců), který byl pravděpodobně původně farizej (což je v jeho interpretaci vidět) a nepocházel z Jeruzaléma, byl to tedy pravděpodobně helenistický žid. Zde je také pravděpodobně počátek textové tradice o vykupitelském poslání Ježíše, kultu Krista a teologie kříže (kterou vidíme i v pozdějších evangeliích). Jak už jsem psal, z této skupiny vzešla i misie která dál šířila své učení. Pavel nebyl žák ani přímí svědek Ježíše, neměl tedy autoritu Ježíšových žáků (ani ve skutcích není nazýván apoštolem), to však bylo nahrazeno autoritou přímého zjevení Ježíše, na kterou se i odvolával. Taktéž viz skutky (o tom ještě dále). Pavlovi listy jsou tedy nejstarším textovým záznamem o vznikající prvotní církvi uctívající Ježíše jako vykupitele (datace vzniku je někdy kolem roku 50. tedy přibližně 20 let po Ježíšově smrti). V Pavlových listech byly identifikované části, které spadají do hypotetické tradice Ježíšových výroků (což by znamenalo svědectví o existenci této tradice v této době, pokud z ní Pavel čerpal, je to ovšem jen několik výroků). Pavel pravděpodobně také polemizoval s hypotetickou tradicí Ježíše, coby divotvůrce (např. 1K1:22). Též akcentuje teologii lásky.
6) V Jeruzalémě existovala obec následovníků vzešlá pravděpodobně z vlivu Ježíšových učedníků. Toto máme dochované i v kanonickém NZ (viz opět skutky apoštolů). Mluví se o třech sloupech: Petr, Jan a Jakub bratr páně (což znamená rodinný příslušník a dva pozdější nejdůležitější apoštolové v kanonických evangeliích).
7) Z hypotetických pramenů máme potvrzenou jen tu o Ježíšových výrocích nálezem Tomášova evangelia v Nag Hammadi v polovině 20. století. Tato hypotéza se tedy již opírá o: textovou kritiku evangelií a Pavla a fyzický nález Tomášova evangelia. Analýza Tomášova evangelia ukazuje, že nejstarší vrstva bude minimálně srovnatelná, nebo i starší, než nejstarší dochované evangelium. tzn. Marek (cca 70. léta). Jako kanonické nebylo pravděpodobně uznáno (během 3. století) proto, že nešlo o tradiční žánr evangelia, ale o pouhé výroky a proto bylo podezřelé z tehdejšího pohledu podezřelé.
8) Na základě studie literární kultury antiky víme, že v antice a zejména v helenismu, nebylo standardem, tak jako dnes, že uchovávání nauky znamená nutně její autentické zprostředkování. Měřítkem kvality naopak bylo nejsrozumitelnější a nejzajímavější (i po estetické stránce) zpracování látky. Předpoklad že evangelisté měli motivaci látku zpracovávat autenticky a doslovně je předpoklad vycházející ze současných hodnot, nikoliv hodnot antiky. Při víceznačných textech bylo i úkolem jej zaznamenat tak, jak autor pokládal za správné.
9) Analýzou současných hypotéz a nálezů se tedy přepokládá, že pravděpodobně existovala tradice Ježíšových výroků, kterou evangelisté ve své době sesbírali (roky 70–100) a zasadili do narativního rámce (který si buď vymysleli, nebo převzali z nějaké další hypotetické tradice, kterou ovšem nemáme dochovanou). Tento systém zavedl autor Marka, a protože se rozšířil, následovali tento koncept i další autoři, díky čemuž e i jejich evangelia pravděpodobně rozšířila. V té době ještě neexistovalo nic jako kánon, každý měl spíše jen nějakou sbírku textů, ke které se dostal a kterou považoval za důvěryhodnou. Později tedy v různých oblastech působily různé texty, dokud nedošlo na proces kanonizace. Zasazením do narativního rámce byly výroky spojeny s pevným kontextem, což snižovalo počet možných interpretaci (což mohl být záměr, kvůli sporům, viz dále). Z evangelií lze textovou kritikou vytáhnout teologický postoj autora.
10) Markovo evangelium vzniklo pravděpodobně v Římě v době po zničení chrámu v Jeruzalémě (tedy 70. léta a později), akcentuje zejména teologii oběti a mučednictví a snaží (křesťané byli v té době pronásledovanou sektou) se ji syntetizovat s tradicí zázraků (se kterou možná polemizoval Pavel, což je jeden z několika z náznaků rozporů ohledně interpretace Ježíše v rámci raného křesťanství, více viz dále). Autor netvrdí, že je očitý svědek. Pravděpodobně přešel ke křesťanství na základě misie mezi pohany (tedy reprezentuje nauku tohoto proudu, ovšem v době 20 let po působení Pavla a 40 let po působení Ježíše. V nejstarších rukopisech není poslední část evangelia 16:9-22 (jedná se tady o mladší dodatek z pozdější doby).
11) Matoušovo evangelium vzniklo pravděpodobně v kruzích řecky mluvících židů (odhaduje se oblast Sýrie nebo Antiochie, nejspíše 80.-90. léta) pravděpodobně v době kdy byla křesťané již vyloučena z židovské obce. Teologickým cílem autora bylo zejména ospravedlnění křesťanského hnutí v židovství a jeho věrohodnost na základě proroctví ve starém zákoně.
12) Lukášovo evangelium a skutky apoštolů mají pravděpodobně stejného autora. Hlavní teologický motiv autora byla pravděpodobně reedice dochovaných pramenů (viz začátek evangelia) a jejich duchovní interpretace z hlediska vývoje dějin zjevení: tedy návaznost NZ na SZ a vyvrcholení SZ zaslíbení v Ježíši z Nazaretu (samo evangelium) a následné vyvrcholení jeho působení v apoštolské misii (skutky apoštolů). Bez pochyby měl již k dispozici, kromě pramene Q i celé Markovo evangelium. Další snahou bylo přiblížit podobu křesťanské zvěsti pro řecko-římskou kulturu (v některých motivech se rozchází s Pavlovou (tedy možná neznal do detailu jeho učení, pouze jeho pozdější důsledky) snahou, na kterou navazoval a jehož snahu ve skutcích obhajuje tím, že z něj dělá srovnatelnou autoritu, jako byli apoštolové). Při hlubším pohledu na skutky vidíme další náznak svědectví a rozdílné postoje v rané církvi. A to zejména na oprávněnost a podobu hlásání evangelia pohanům – viz spory o obřízce nebo společném jídle, je to další náznak toho, že v raném křesťanství existovalo několik proudů s odlišnými postoji). Také je v evangeliu a skutcích vidět snaha politické obhajoby křesťanství, což může souviset s onou snahou přiblížit ji kecko-římské kultuře.
13) Janovo evangelium je literárně a teologicky nejpropracovanější text v celém NZ, pochází pravděpodobně z přelomu prvního století (esteticky a teologicky je blízké Janovým epištolám, minimálně 1. a 2. které pravděpodobně tedy pocházejí ze stejného kruhu, možná i od stejného autora). Vzniklo pravděpodobně buď kolem Fezu. nebo v Alexandrii (předpokládá se spíše ta první varianta). Máme u něj i nejvíce dochovaných archeologických nálezů (takže lze nejlépe analyzovat jeho možný vývoj v čase po zapsání) a zároveň nejstarší celý dochovaný text je právě tento, cca z doby kolem 200. Od ostatních se liší zdrojem pramenů (absence Q) je v mnoha ohledech odlišné od synoptických evangelií (proto také dělení na synoptiky a Jana). Lze v něm nejlépe vidět hypotetickou tradici Ježíšových zázraků (zde jistá blízkost k nejstaršímu Markovi) a také řecko/gnostické teologické vlivy třeba coby nauka o Logu (která se v zjudaizované náboženské podobě zformovala v prostředí helénistických židů, viz Fillon Alexandríjský, cca 20 př. n. l. – 40+ n.l). Teologickým cílem autora bylo propracovaní nauky o Logu a její aplikace na Ježíše a její syntéza s mystickým výkladem Ježíšovy nauky a propracovaní teologie jeho božské osoby a propojení s tradicí zázraků (která může působit umírněně, ale hraje velikou roli v interpretaci nauky). Podle mnoha odborníků vykazuje vliv gnostického směru křesťanství (které sdílí s Tomášovým evangeliem vrcholí evangeliem pravdy od Valentina). Spory s křesťanským gnostiky jsou v této době textově dochované ve spisech prvních církevních otců. Je také evidentní teologická snaha obhajovat důležitost jednoho z učedníků, kterého Ježíš miloval (což může být náznak další polemiky i snaha posílení autority spisu). Poslední kapitola kde je vztah Jana a Petra harmonizován je pravděpodobně pozdější dodatek, jako i některé jiná části (ovšem spíše marginální). Některé symbolické motivy u Jana mají i blízko k esejcům, nicméně není jasné zda nejde o motivy přenesené přes gnózi a zda se nejedná spíše o polemiku za použití jejich symbolů. Vliv, byť i nepřímí, esejců na gnózi nebo křesťanství je nejednoznačný (viz nález svitků od Mrtvého moře).
14) Tomášovo evangelium reprezentuje tradici kladoucí důraz na Ježíšovi výroky (viz začátek: kdy naleze jejich skrytý význam, neokusí smrt). Jedná se tedy o důkaz existence tohoto směru. Z tohoto důvodu také jeho podoba, pouze výroky, žádný narativní rámec ani teologie kříže (kterou lze těžko dohledat i v hypotetickém prameni Q), což by potvrzovalo, že tyto dvě tradice byli původně oddělené nebo že existovala větev křesťanství, která akcentovala důraz na Ježíšovu nauku. Náznaky této tradice vidíme i v synoptických evangeliích, viz třeba Mt13:10. Z této tradice pravděpodobně mohla vzniknout pozdější esoterické forma křesťanského gnóze jejíž rysy nesou pozdější hypotetické vrstvy Tomášova evangelia. Abych nezapomněl, pochází pravděpodobně ze Sýrie. Dochovaný rukopis pochází asi z roku 200. Podle dochovaných svědectví však existovalo dříve, protože, se na něj odkazují církevní otcové. Pravděpodobně se v průběhu času rozšiřovalo a současná podoba je až poslední vrstva. První vrstvy sahají do srovnatelné doby jako Q a první evangelia (jedná se však téměř jistě o jinou tradici než Q). Tomášovo a Janovo evangelium bylo značně oblíbené v kruzích raně křesťanských gnostiků.
15) Ve 3, století začal vliv křesťanství sílit a jeho dalšímu šíření bránila zejména mnohoznačnost zvěsti reprezentovaná různými proudy (pozdější apokryfní evangelia jsem již přeskočil). Z toho vzešel tlak a na vytvoření kánonu, kde byly podle nejlepšího svědomí převažující nebo nejvlivnější skupiny :-) vybrány věrohodné texty. Čímž vlastně bylo určeno, který z původních proudů bude zpětně brán jako autentický. Což nedokazuje ani to ani opak, pouze to historii píší vítězové. Následně se politicky otevřela cesta křesťanství k pozici státního náboženství, čímž byla pozice vítězné tradice definitivně opevněna na úkor všech ostatních s výjimkou arianismu, který vak byl později polticky a vojensky také potlačen (válka s germány – Chlodovík I. jestli se nepletu).
Tendence alternativních hnutí, z nichž některé navazují (byť mnohdy nevědomě) na některé původní motivy potlačených nebo asimilovaných proudů přetrvala celý středověk a imho ji můžeme vidět i v současnosti.
Uff, tolik stručně a tedy i zjednodušeně (podrobně by to asi nikdo číst nechtěl a kdo chtěl, ať už si rovnou přečte patřičné studie). Vše jsou samozřejmě hypotézy, některé jsou podpořené určitými nálezy, ale nic dnes už nejde dokázat definitivně. Když se na to člověk podívá z tohoto úhlu, je možnost, že na začátku byla i skupina, která Ježíše jako mesiáše nebo Boží osobu nebrala, stejně tak jako že se nesoustředila na jeho spásnou oběť ale nauku, celkem pravděpodobná. To že nepřežila do dnes může být stejně tak Boží vůli, jako špatnou strategií šíření nebo intelektuální náročností. Definitivně to rozsoudit asi nikdy nepůjde, takže je to už na každém z nás.