Corellon a Grúmš

Překlad článku o původu sváru mezi Corellonem a Grúmšem.
Napsal Alnag

Elfí soutěska

Slož si své vybavení, příteli. Dnes již se dál vydávat nebudeme – alespoň ne, dokud nepadne noc. Vidíš ten most támhle, za hranicí lesa? Ten značí hranici posvátné elfí soutěsky a lid této říše dovoluje cestovatelům projít jen za měsíčního světla. Jak to vím? Podívej se blíže, pokud se odvážíš a spatříš útlé jasanové kůli zaražené do země … a vzdorné, tváře s klektáky zaražené na vrcholu jednoho každého z nich. To je práce elfů. Stále nepřesvědčen? Věř mi, giorgio, byl bys prošpikován šípy dřív, než bys dorazil na vzdálenou stranu most. Tak si chvíli odpočiň. Hodiny slunečního svitu jsou jejich časem, ne naším. Vydáme se na cestu, až to Corellonovo milosrdenství dovolí a až nám Sehaninino světlo odhalí cestu.

Poslala tě za mnou Mendora, je to tak? ČI to byl Marov? Jsou to moji příbuzní, ačkoliv jak vidíš, nesdílím jejich kulaté uši nebo pozemské duhovky jejich očí. Konec konců mé rodné jméno Venjar, je eladrinské. Ano, i někteří z víl, jako já, vyměnili přátele a rodinu za krevní pouto silnější než má jakákoliv rasa. Jsem hrdý na to, že se mohu nazývat Vistani a rozhodl jsem se odpustit lidem, kteří mne kdysi vyhostili – byť mými rodnými už nejsou. Víš, před mnoha desetiletími byla ta soutěska za mostem mým domovem. Elfové a eladrini představují dvě strany téže mince – mince utvářené slzami a krví Ochránce –a jejich země překračují hranice světa smrtelníků a Vílí divočiny.

Proč jsem byl vyhnán? To je drzá otázka, giorgio. Ale dnes se cítím teskný a nostalgický po starých příbězích.

Můj exil nemá s Vistanii co dělat, ve skutečnosti byl rozklad mých pout s elfy tím, co mne přivedlo k Vistani. Ne, pravda je jednodušší. Ušetřil jsem život orkyně a odvážil se s ní spřátelit. Je to tak neodpustitelný zločin? Pro smrtelné děti Corellona Ochránce, prvního ze Seladrin, Koruny Arvandoru a Otce Vílí divočiny zjevně ano. Pojď. Přisedni. Povím ti proč.

Vistani už slyšeli každou existující verzi tohoto příběhu a není nikdo kompetentnější oddělit zrno od plev a pravdu od povídaček. Tak tedy tohle je příběh nejbližší pravdě, jaký kdy uslyšíš o Corellonovi a jeho nepříteli Grúmšovi Jednookém. Ale bůh ničení neměl vždycky to strašlivé přízvisko, že? A o tom je tenhle příběh. Pojď, vypovím ti ten příběh. Budu dokonce napodobovat různé hlasy. Na eladrina zvládám docela dobrého orka.

Původ a Válka úsvitu

Elfové hanobí orky a vyhýbají se jim v každé říši, do níž jsem zavítal. Podobně orkové odpravují elfy, kdykoliv mohou. Jen zřídka nespatří zem krveprolití mezi nimi dvěma. To není nějaký prostý svár nebo střet kultur, ale nepřátelství tak staré jako svět sám – stejně nesmrtelné, jako bohové, kteří jej započali. Je to hněv, který se valí žilami orků jako dravý proud. Je to tep primitivního hněvu, který bije v srdci každého elfa. Možná jsi jej už viděl konat.

Ale nejprve ti musím říct něco o kacířství – a to potichu. Tohle je něco, co si vyprávějí Vecnovi mudci a obzvláště odvážní teologové. Víš, někteří z nich tvrdí, že kdysi byli dva bratři, dvojčata, děti pradávného boha, který obětoval život, aby jeho potomci mohli žít. Dal jednomu ze synů do vínku nesmírnou inteligenci, světlo a krásu a druhému divokost, temnotu a chaos. Tento bůh věřil, že jeho synové mohou zvrátit vývoj války ve prospěch bohů. Staršímu z bratrů, Corellonovi, propůjčil mystickou magii, věda, že jí předá světu smrtelníků s nutnou péčí a moudrostí. Ke svému druhému, méně inteligentnímu a ošklivějšímu synovi Grúmšovi, bůh cítil velký soucit a tak jej nadál jiskřičkou božské jasnozřivosti. Ano, silou předvídání, byť byla pouhým zlomkem velkého nadání, kterému vládne Ioun, božstvo prorokování.

Není známo, nakolik je toto kacířství pravdivé – a není moudré o něm mluvit před těmi se špičatýma ušima ani těmi s vyčnívajícími klektáky. Ale nikdo nepopírá krutou rivalitu mezi Corellonem a Grúmšem. Tito dva bohové jsou jako zrcadlové odrazy jeden druhého. Kde Corellon je ladný a férový, tam je Grúmš brutální a bezohledný. Ti dva spolu zápasili znovu a znovu, vzájemně se majíc v obezřetnosti. Ale jejich věčná nenávist, emoce, kterou vidíme v každém svištícím šípu či krvavé sekyře se teprve měla objevit.

Pak přišla mýtická Válka úsvitu. Jak praví staré legendy, prvorození Stvoření se snažili zničit svět a bohy, kteří se mu odvážili vládnout. V době, kdy se Grúmš připojil k boji, Corellon už dávno zmizel ve Vílí divočině. Lelkoval tam se zbytkem Seladrine, bohy víl, z nichž nejvýznačnější jsou Sehanine Lukoluná a Lolth Snovačka. Seladrine zůstávali stranou války, která zuřila v Astrálním moři a tvořily divotvorná díla výtvarná, magická i hudební, které se smrtelný svět dodnes snaží jen napodobit. Byl to také úsvit elfů, kteří byly snem v Corellonově mysli od okamžiku jeho stvoření. V široké panenské kráse Vílí divočiny se eladrini, elfové a temní elfové zformovali z Ochráncových slz, které prolil pro krásu, radost a žal.

Bohužel, když Lolth zradila Seladrine – složitý a tragický příběh, který si musím nechat na jindy – bylo Corellonovou srdce navždy raněno. Ve Vílí divočině vypukla občanská válka a zpustošila útočiště Seladrine v Arvandoru. Eladrini a elfové se postavili svým temným bratrancům, jejichž loajalita patřila žárlivé moci Pavoučí královny. Nakonec byla Lolth spolu se svými nejvyššími služebníky svržena do Propasti a temní elfové byli vykázání do hlubin smrtelného světa, zavrženi Corellonem. Z nich se stali drowové o nichž slýcháme všechny ty příběhy.

Zničeni jejich ztrátou, a když z Arvandoru zbyly jen trosky, obrátil Corellon, Sehanine a zbytek Seladrine pozornost k Válce úsvitu, která běsnila za hranicemi Vílí divočiny. Nyní rozuměli, jako hrozbu představují prvorození pro všechno stvoření. Lolthino zkažení bylo tragickou demonstrací zla Živelného chaosu. Když Války úsvitu skončily, bohové měli alespoň svobodu nárokovat si svá panství – a zápasit příměji jeden s druhým. Jak vidíš, bylo to tedy Pyrrhovo vítězství, protože ač prvorození byli poraženi, upřeli bohům šanci na sjednocenou vládou. Chaos a sváry přetrvají v nebesích navždy.

Ten, který nikdy nespí

Žádný bůh nezosobňoval tento božský chaos více než Grúmš. Ačkoliv se nabízí srovnání s Lolth, její zlovolnost je záměrná, komplexní a zcela rozmarná. Oproti tomu, Grúmšovo běsnění je bezduché a neochvějný jako bouře. Od počátku hněvivý, nebyl nikdy kooperativním božstvem. Některé absurdní příběhy tvrdí, že bohové losovali o to, kterou část světa kdo dostane pro svou práci a pro svoje vyznavače. Představ si to – božská panství určená losem. Všechny losy již byly tažení, než přišel Grúmš na řadu, samozřejmě, což mu nenechalo ve světě žádné místo. A od té doby je rozzlobený.

Ve Válce úsvitu bojoval Grúmš bok po boku Corellonovi, jehož nadšení pro boj nemělo srovnání. Protože ač byl Corellon bohem umění a písní, bojoval s žárem generála a družností sourozence. A přesto snil Grúmš vražedné sny o Věnci Arvandoru. Postavil se sice proti Chaosu, ale Grúmše ovládaly rozpory, divoké záchvaty hněvu a nepopiratelné zlo. Byl zván "Ten, jenž nikdy nespí", protože Grúmš byl neúnavný, i na boha. V každém orkském kmeni se vypráví, že Grúmš v boji proti prvorozeným během mýtického konfliktu nikdy neustal, nikdy se neodpoutal z bitvy, aby nabral sil. Jeho síla byla vskutku nekonečná.

A je tomu vskutku tak, že spojená zdatnost Corellona a Grúmše se ukázala být pro vybojování války nutností. Společně svrhávali prvorozené a odvraceli démonické hordy Chaosu, ale Grúmšova hořkost rostla s každou vybojovanou bitvou. Mnohými zbožňovaný Corellon se do Války úsvitu zapojil poadě a přesto byl oslavován jako šampión války a mystická moci. Ochránce vystoupil z Vílí divočiny doprovázen spoustou vílích služebníků a lepých smrtelníků a ti nebyli ke Grúmšovi, dle jeho slov, patřičně uctiví. Elfí plémě a všichni ze Seladrine byli v očích toho, který nikdy nespí zrůdností – slabí, otravní, upřednostňovaní. Na konci války, když Corellon upřel svou pozornost ke světu smrtelníků a zasel tam svou přítomnost, to už bylo na Grúmše příliš, než aby to snášel.

S pomocí své božské jasnozřivosti, snad daru od pradávného rodiče, viděl Grúmš bitvu, kterou si přál a strašlivé následky. Snil o Corellonově smrti, viděl jeho rozsekané tělo předváděné v Astrálním moři a sebe sama, kterak se zmocňuje vlády nad magii. Věřil, že dokáže tento průběh událostí přivolat. Domníval se, že dokáže roztrhat věčně mladé rasy elfího plémě a nahradit je rasou vlastní – lidem vytvořeným k jeho obrazu, kteří by drásali, trhali a změnili svět smrtelníků v bitevní pole. Stačilo jen provést první úder.

Údolí krve

Některé zprávy o legendární bitvě naznačují, že Corellon byl tím, kdo ji vyprovokoval, jiné zase, že Grúmš vyslovil výzvu. Pravda je taková, že oba bohové věděli, k čemu se schyluje a patřičně se připravili. Boj začal ve Světě, v lesnatém údolí, kde elfí plémě poprvé vynořilo z Vílí divočiny, kde byla hranice mezi říší smrtelníků a divočinou slabá. Grúmš stál v srdci údolí, obří bůh, oděný do silného černotou pokrytého brnění vyrobeného z kůže čtyřiceti odpravených draků. Stál neozbrojen.

"Corellone!" křikl, zuřivost v jeho hlase otřásla celým světem smrtelníkům a všemi světy okolo. Grúmš se smíchem vyvrátil obří strom, mocný dub, který byl pěstován elfími kouzly a byl prvním Ochráncovým chrámem ve Světě. "Pane zbabělosti! Postav se mi!"

V tu chvíli se Corellon vynořil z lesního stínu. I on přišel neozbrojen. "Musíme bojovat bratře?" zeptal se bůh jara lehkým tónem. Většina míní, že ten termín byl použit metaforicky, jako oslovení jednoho boha druhým. Kacíři tvrdí, že jeho význam byl doslovný. Corellon se třpytil v poddajné kroužkové zbroji, za ním vlál nebesky modrý plášť.

"Až tohle skončí, tvoji lidé budou sloužit mně," burácel Grúmš, jak se k němu blížil. "Viděl jsem to."

"Nejprve si promluvme, Grúmši. Válka skončila. Tohle není důvod prolévat krev."

"Ó, ale je. Už jsem tě viděl krvácet." Bůh ničení si uplivl na zem. "A žvanění je pro slabochy. Nebo tě žvanění uchránilo Lolthiny zrady?"

Poté Corellon ztichl. A Grúmš, byvše Grúmšem, neměl též žádnou chuť urovnávat spor. Rozběhl se na Corellona a znenadání se v jeho ruce objevil obří oštěp – práce Lolth a jejího krátkého spolku s bohem ničení. Pavoučí královna vetkala do Grúmšovy mocné zbraně strašlivé kouzlo, které ji činilo neviditelnou a otrávilo její špičku. Grúmš zamýšlel svého protivníka porazit jedinou ranou. S triumfálním výkřikem zarazil oštěp do Corellonovy hrudi.

Ale ani jeden z bohů nehrál fér. Corellonova viditelná forma, jedna z nejmocnějších iluzí Sehanine, se rozpadla v bouři zelených lístků a tekutého měsíčního světla. Prskaje nad tím klamem se Grúmš otočil. Corellnova skutečná podoba stála vysoko na vrcholku skal na protější straně údolí a Grúmšovy oči ji zoufale hledaly a zahlédly téměř příliš pozdě. Corellonův luk zasyčel božskou mocí a šíp téměř zasáhl boha ničení do oka. Ve skutečnosti, podle elfích mudrců, byl Grúmš oslepen tehdy a tam – ale tito moudří podceňují toho, jenž nikdy nespí a nepřejí si uznat jeho schopnosti. Grúmšův dar jasnozřivosti jej varoval, aby odvrátil hlavu právě v čas a Corellonův šíp mu namísto toho vysekl krvavou linku napříč čelem.

Bolest Grúmše rozradostnila – povzbudila ho a pohnula ho k touze po násilí, které se orkští válečníci usilují vyrovnat. Křčel a smál a Světem se rozléhal hromový zvuk. Corellon, věda, že druhou šanci na výstřel nedostane, upustil luk, vymrštil se ze skály a střetl se s Grúmšem uprostřed údolí. V jeho ruce čepel vkovaná před Válkou úsvitu z úlomků blyštivé hvězdy. I trpasličí kněží prohlašují, že tohle byl první a nejsilnější dlouhý meč v celém stvoření.

Jak se ti dva bohové střetli, božstva a služebníci Seladrine vystoupili ze stínů údolí. Aniž by o tom Corellon věděl, jeho přátelé mu přišli pomoci v boji; ať už pro ně bylo zapojení se do bitvy fér nebo ne, odmítli stát stranou, zatímco Corellon bojoval o život. Ale Grúmš už s takovou eventualitou počítal a shromáždil božstva a exarchy, kteří si přáli pád Seladrine. A ti nyní přišli. Dvě armády se vzájemně srazily a proměnily údolí v jámu vířícího bahna, smrtícího magického ohně a stříkanců krve. Někteří teologové to nazývají Válka bohů, neboť tam bylo mnoho božstev bojujících jedno s druhým – některé aby srovnaly skóre, s užitím Corellonova a Grúmšova konfliktu jako zástěrky k bitvě.

Samozřejmě že ti, kteří nebojovali – zvláště bohové řádu jako Bahamut, Erathis a Moradin, sledovali zpovzdálí a pokyvovali hlavami nad prudkým chaosem, do něhož se jejich bratři a sestry nechali zatáhnout. "Copak nestačí, že prvorození rozbili Mřížku nebes?" zuřili.

Zpočátku si Corellon a Grúmš nezasadili žádné přesvědčivé rány. Byly si perfektními protějšky v každém ohledu. Corellonova jedinečná hbitost a Grúmšova neúnavná síla vedly jejich zbraně k jednomu střetu za druhým, každá rána byla odražena, každý smrtící úder vykryt. Corellon byl rychlejší, ale Grúmšova jasnozřivost mu umožnila předvídat každý švih čelepe elfího boha. Po dny – přinejmenším – zuřila Válka bohů, dokud všichni ostatní neodpadli, příliš vyčerpaní, než aby byli s to pokračovat.

Ale ani Grúmš ani Corellon neustali. Na Ochránce začínala dotírat únava a věděl, že nemůže vydržet déle než jeho větší protivník, takže začal převádět bitvu jinam. Corellon vedl svého soka do závodu napříč divokými místy světa, vyhýbaje se civilizaci smrtelníků, kdykoliv to bylo možné. Grúmš v běhu bil do země svým oštěpem, uvolňuje tak svůj hněv. V jejich stopách se otevíraly kaňony, kopce praskaly a propukaly bouře. Kde byla země křehká a vyžadovala střežit před Grúmšovým hněvem, tak se Ochránce obrátil a obnovil boj. Tou dobou už oba bohové utrpěli pár skutečných zranění. Jejich nesmrtelná krev dopadala na zem a sytila ji. Corellonova čepel probodla Grúmšovo tělo a jedové kopí škráblo boha magie.

Corellon vyhledal útočiště v rozbité a nevlídné pustině ohraničené na jedné straně rozeklanou skalní stěnou. Tady zastavil, vyčerpán. Padla noc a zdálo se, že síly temnoty jsou na vzestupu. Ale hranice mezi sférami byly v tomto odlehlém koutě světa tenké, fakt, na nějž Corellon spoléhal, jak nabíral elán a píseň z Vílí divočiny. Grúmš dorazil na planinu po něm a ucítil ve vzduchu blízkost smrti. Dva bohové se znovu střetli, způsobujíce si vzájemně zranění, která by dávno udolala i největšího z titánů. Krev prýštila jako déšť, až dokud Corellon konečně nenašel svou příležitost.

Slepá ambice

A zde se, konečně, vyprávění o mystické bitvě nejvíce liší. Vyprávět nepopulární verzi může – v závislosti na tvém publiku – vést k pár zdviženým obočím, ostrým slovům, taseným zbraním. Otázka je… proč Grúmš zakolísal?

Někteří orkové říkají, že to byla démonická Lolth, která intervenovala, vykukujíc z pukliny v horské stěně jako pavouk, kterým byla, a že rozptýlila Grúmšovu pozornost nějakým temným kouzlem. Jiní tvrdí, že to Sehaninin měsíc se prodral oblačnou oblohou a oslepil jejich boha svým krutým světlem.

Co se týče té první myšlenkové školy, víme, že drowové učí své mladé, že očarování, která Lolth vetkala do Grúmšova kopí se nakonec obrátila proti němu a paralyzovala jej po jeden drahocenný moment, který jeho protivník potřeboval. To, že Pavoučí královna Grúmše zradí, nemůže překvapit nikoho, ale proč by věnovala vítězství Corellnovo, kterého nenáviděla, tomu rozumí málokdo. Ale nejsou snad láska a nenávist čas od času jedno a totéž? Posedlost je každopádně riskantní.

Co se týče argumentu, že to Sehanine zvrátila vývoj situace, nedá se popřít, že to byl Corellonův zázračný okamžik. At už bylo Grúmšovo zakolísání způsobeno nebo jen pouhou náhodou, Sehanin Lunoluká byla Corellonovou nevěstou a její světlo na něj zasvítilo a dodalo mu světlo v té nejtemnější hodině. Nemám nejmenších pochyb, že měla svůj díl ve finálním střetu o nic méně, než že Lolth byla blízko, sledujíc, osnovajíc. Kujíc pikle.

Elfové typicky nesouhlasí ani s jednou z těchto teorií – ti, kteří přiznávají, že bitva trvala takhle dlouho, věří tomu, že Corellonův elán unavil dokonce i neúnavného Grúmše a že Corellon zaútočil, když Grúmš na okamžik polevil v obezřetnosti.

Jakkoliv se to stalo, Corellon zaútočil rychle a tvrdě. Jeho meč proťal prostor mezi nimi a zabořil se hluboko do Grúmšova levého oka, čímž přirazil druhého z boků ke skalní stěně. Corellon za Grúmšova vytí, otočil čepelí a vyryl tak zející díru v hlavě divokého boha, aby se ujistil, že se zranění už nezhojí. Síla Grúmšova řevu srazila Corellona na zem, kde ležel, omráčen. Paralyzující jed z Grúmšova oštěpu si začal vybírat svou daň.

Lolth, vždy oportunista, vyběhla ze stínů hory směrem ke Corellonovi – ale zda chtěla dorazit bitvou znaveného Ochránce či jej prosit o odpuštění, to se nikdy nedozvíme. Protože se před ní objevila Sehanine a zabránila Pavoučí královně v postupu žárlivým zábleskem své moci.

Grúmš nedbaje ani o jednu z rušivých sil se svalil v agónii na zem. Z otvoru, kde bývalo jeho oko se valil černý hnis. Bůh ničení si tiskl zranění i když jeho zbývající oko se kalilo bolestí. Byl nucen se rozhodnout: dál bojovat, více než zpola oslepen – ale jistě něco, co by mocný Grúmš mohl – nebo se stáhnout.

Lolth, běsnící, že byla znovu odvržena, povolala na boha ničení šepotem kroutícím se v jeho mysli. "Pojď Grúmši. Přidej se ke mně v mé říši tam dole. Budu pečovat o tvá zranění a uspokojovat tvé nejtemnější tužby. Společně zosnováme Corellonovu slavnou smrt. Znám jeho tajemství, jeho slabiny, jeho strachy." Ačkoliv byl zlákán – úlevou i příslibem Corellonova skonu – Grúmš ji ignoroval. Protože Lolth byla klamavý démon a již jednou jej zradila i přes jejich dávný poměr.

Grúmš jednooký zařičel na Corellona, který se na něj sotva podíval, snažíce se chytit dech, nejistý, zda bitva bude pokračovat. Grúmš Ochránce proklell za to co udělal, přislíbil mu hoře na věčné časy, sliboval, že každé jeho mstu každému jeho stvoření a věčná jatka elfího plémě. Takové melodrama, já vím! Ale kdyby ti někdo vypíchl tvoje oko, možná bys Grúmše svými kletbami a hrozbami předstihl.

Samozřejmě, že orkové vyprávějí příběh téhle bitvy jinak. Podle nich měl Grúmš vždycky jen jedno oko – velkou nemrkající kouli uprostřed čela – nebo, že ten který bdí, si své druhé oko vymáčkl palcem při narození, aby posílil své smysly nebo jako známku věrnosti silám chaosu. Naznačovat, že Grúmšovo oko vydloubl Corellon je pro orky svatokrádež. Ano, říkají, ti dva spolu bojovali, ale zbabělý Corellon uprchl před Grúmšovým hněvem, když shledal, že na něj nemá. Ochránce, v této verzi použil vílí trik, aby vyrušil Grúmše natolik, aby to jemu, Otci elfího plémě, umožnilo utéct.

Bez ohledu na to původní počet očí, které měl jejich bůh mít se od orčích šamanů žádá, aby si vydloubli jedno své – obvykle levé oko. Proč? Je to akt oddanosti a bolesti na počet toho, který bdí. Orkové věří, že Grúmš Jednooký bdí nad každým a soudí jednoho každého z jejich druhu.

Následky

Nakonec se Grúmš postavil, otočil a prorval se skrze skalní stěnu za ním, v průběhu útěku se noře do země. Mezi prsty my odkapával černý hnis. A jeho oko… ó, ano, co s jeho okem? Grúmšovo levé oko, jak se ukázalo, bylo zdrojem jeho jasnozřivé moci. A Corellon to věděl.

Víš, nebyla to jen pýcha, co přimělo Ochránce, pustit se do této strašlivé války. Věděl o jasnozřivosti, kterou Grúmš vládne. Corellon zaplatil velkou osobní cenu za to, že získal tuto znalost- snad o Ioun – jak zbavit svého nepřítele této schopnosti, pokud na to dojde. Ochránce nepomýšlel na to, Grúmše zabít. Ten, který nikdy nespí, byl konec konců bůh a Corellon věřil, že Grúmš má své místo na nebesích. Ale pokud by se Grúmš ukázal být nehoden svého prorockého zraku, pak byl Corellon odhodlán zabránit tomu, aby se bůh nesmyslných jatek stal jednoho dne tak mocným jako byli prvorození. Věděl, že Grúmše nezabije, ale mohl jej zmrzačit. A tak také učinil.

Oko bylo zničeno, nebo se alespoň má za to, že se tak stalo a jeho zbytky zapadly do puklin v hoře, kterou Grúmš utekl. Tam, kde se smísily s latentními kapsami prvotního zrození se vynořily nestvůry, děsivé bestie, které lidé stále čas od času odhalí, aby ukojili své nezdravé chtíče.

Protože bariéra mezi sférami byla v těchto částech Světa tenká, něco z Grúmšova hnisu steklo do Vílí divočiny a zakořenilo kdesi hluboko dole. Někteří říkají, že fomoriani, tyto nestvůrné odrazy titánů – získali svůj jasnozřivý zrak koupáním se v tekutých pozůstatcích hněvivého boha. Každý fomorian tím byl požehnán i proklet, jak se jedno z jejich očí rozšiřovalo a rostlo, způsobuje jim strašlivou bolest a přinášeje strašlivou moc. A jistě jsi slyšel o kyklopech, těch jednookých služebnících fomorianů. Neříká se, že připomínají Grúmše tak, jak jej zobrazují orkové? Sotva shoda náhod.

Když Grúmš odešel z bitevního pole – ať už jako vítěz nebo poražený – byla to jeho vůle, jeho nenávist a jeho krev, co dalo zlovolný život prvním orkům. Jeho krev se smísila se smrtelnou zemí napříč všemi zeměmi bitvy. Grúmšův temný sen vlády nad rasou, jež by sloužila jen jemu, která by loupila, ničila a plundrovala Corellonovo díly se stala skutečností v jeho nejbolestnější hodině. Orkové obydleli průrvy, strže, pukliny a jeskyně otevřené Grúmšovým mocným kopím a v jejich srdcích byla zaseta nenávist k elfům a jejich Ochránci.

Jakkoliv je orčí nenávist hořká, bledne ve srovnání s nepřátelstvím, které chová ke Corellonovi Grúmš. Nejen, že jej Corellon zmrzačil, ale upřel Grúmšovi schopnost předvídání. Za to přísahal Grúmš Jednooký mstu všem bohům, Corellnovi nejvíce. Ten, který nikdy nespí, zůstává do dnešního dne lítým pánem války mezi bohy, neschopen věřit komukoliv a příliš zlovolný, než aby jej bylo možno ignorovat.

Naproti tomu Corellon prolil většinu jeho krve na smrtelném světě. Zatímco eladrini dávali přednost soumračnému úkrytu Vílí divočiny, elfové, kteří tolik zbožňovali Svět, byli hluboce pohnuti Ochráncovým utrpením a bolestí. Když zasvítil měsíc na jeho krev, ta se proměnila v mlhu, která se přes elfy přelila. V jejich srdcích byl zaset vzdor a nepřátelství vůči Grúmšovu dílu, zejména vůči jeho dětem, orkům. Rozbité země, na nichž Corellon krvácel a nad nimiž se tyčil jako vítěz se staly zelenající se zemí, kde pradávný hvozd vyrašil na okraji onoho horského masivu. Je znám mnoha jmény a orkové a elfové se zde střetávají až do dnešních dní.

Napsal Alnag 09.07.2012
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 8 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14578485488892 secREMOTE_IP: 100.24.20.141