Severní Taria je jedním ze tří rozšiřujících modulů pro svět Taria - oproti tomu, co naznačuje název, nejde o "geografický modul", ale o sbírku šesti scénářů ke hře (dobrodružstvím), přičemž tyto jsou sice zasazeny do Severní Tarie, která je v příručce volně přiblížena, ale nic vám nebrání je odehrát ve vašem vlastním světě. Bez ohledu na volnou vazbu k Dračímu doupěti jsou dobrodružství psána nezávisle na systému a lze je odehrát v čemkoliv, co preferujete.
Text této recenze vznikl v roce 2007 krátce po vydání Severní Tarie. Za těch 8 let se mé názory obecně trochu posunuly a má měřítka kvality poněkud zpřísněla, nicméně rozhodl jsem se nechat většinu textu (až na původní a tento úvod a nějaké stylistické detaily) a jeho celý obsah v původní podobě - celkově to bez ohledu na vývoj mých náhledů na věc myslím celkový závěr moc neovlivní. Z tohoto důvodu má tato recenze také lehce odlišnou podobu, než mé ostatní recenze.
První věc, která mě na severní Tarii mile překvapila, byla skutečnost, že ač jde o modul ke světu Taria, Tarie samotné k ní vlastně není zapotřebí. Šestice dobrodružství je velmi dobře odehratelná v kterémkoliv jiném světě, Asterion nevyjímaje, a popisy Severní Tarie (Historie a poloha, Obyvatelstvo a zajímavé osoby, Hospodářství, Magie a náboženství, Správa, politika a armáda, Města) lze také snadno použít k inspiraci kdekoliv mimo Tarii.
Nejprve k jednotlivým aspektům Severní Tarie, k dobrodružstvím se v detailu (bez spoilerů, samozřejmě) dostanu níže. Popisy jsou víceméně takové, jaké mi vyhovují. Jsou obsažné, inspirativní a stručné, bez hromady nesmyslů okolo. GM poskytnou slušný přehled o tom, jak to v Severní Tarii chodí, kdo tam je důležitý, s čím se mohou postavy setkat. Popravdě by neuškodilo, kdyby byly o trošku delší a o něco obsažnější, na druhou stranu, méně kvalitního je většinou více než hodně balastu. Ke každé kapitole Severní Tarie patří tematické dobrodružství, které velmi úspěšně vykresluje detaily a atmosféru Severní Tarie. Popisy samotné u mě mají tak sedm z deseti.
Dobrodružství jsou nosným tématem a obsahem Severní Tarie. Nejlepší asi bude je nebrat v pořadí, v němž jsou uvedena v knize, ale tak, jak jdou podle náročnosti na hráče i postavy:
Nejsnazším příběhem je Císař, který se váže k magii a náboženství. Sám pro sebe jsem si Císaře pojmenoval jako Vraždu v Midsomeru - je to příběh s jednou mrtvou a s vesnicí plnou divných lidí, z nichž každý má své dávné nebo temné tajemství a zvláštní příběh. Postavy tam jsou zavedeny hledáním lupiče, který svou „kariéru“ již dávno ukončil, ale který se tam údajně skrývá. Hned po příjezdu jsou zkonfrontovány s podivnostmi místních, kterým přes rameno hledí zvláštní kněz hadího boha Woodaga. V průběhu se musí alespoň z části zorientovat v tajemstvích obyvatel, potvrdit či vyvrátit podezření na přítomnost lupiče a vyhnout se intrikám, které jsou ve vesnici rozehrány. Císař je dobrodružství pro zimní večer při svíčkách a při vypnutém topení… já sám bych mu dal tak šest až sedm z deseti, na jednu stranu to je bezesporu dobře zpracované dobrodružství, na stranu druhou to není přesně můj styl, navíc mi přijde, že ze zápletky Císaře by šlo vytěžit mnohem víc, než jen jednorázová zápletka pro slabší postavy, takže to je tak trochu plýtvání.
Po Císaři následuje dobrodružství Větrný mlýn, vážící se ke kapitole Hospodářství… a rovnou řeknu, že mě neoslovilo. Je to příběh o tom, jak si starosta chce uspořádat bohatou oslavu narozenin, a do toho se mu plete parta napůl neschopných lupičů. Někomu se možná líbit bude, ale já prostě, ač nijak neholduji heroickým hrám, preferuji hry se silnějším příběhem, než je najmutí si postav jakožto nijak zvlášť ceněné a nijak zvlášť kvalitní síly na vyřešení nijak zvlášť nápadité zápletky. Větrný mlýn je u mě dobrodružství tak maximálně pro zkrácení cesty skrz Tarii, když si GM nestihne připravit hlavní příběh a chce postavy ještě trochu zdržet. Když to nebude moc natahovat, tak to bude i zábavné. U mě má Větrný mlýn tak tři, maximálně čtyři z deseti – podobných zápletek vymyslím tucet do hodiny, nepotřebuji si k tomu kupovat modul.
Casterský zámek vážící se ke kapitole Města, pro mě byl po Větrném mlýnu milé osvěžení. Na první pohled mě tento příběh nechával chladným – klasická jeskyně na čtverečkáči… ve skutečnosti to je právě naopak to, jak by taková čtverečkáčová jeskyně měla vypadat. Nedaleko města Niedar stojí rezidence, něco mezi vilkou a hrádkem, na jejíž ochozech se střídají stráže. Rezidence je sídlem jakéhosi úředníka z knížecího dvora, který se zde skrývá před svými nepřáteli - a právě ti si v Niedaru najmou dobrodruhy, aby se do rezidence vloupali a dotyčného odrovnali. Jak to udělají, je jen na nich, ale musí to být do rána. Je jen na postavách a hráčích, aby se jim podařilo obelstít stráže, vloupat se do rezidence, splnit úkol a zase nepozorovaně (nebo alespoň úspěšně) zmizet. Otevřený útok nebo hlasitý boj je vlastně synonymum pro neúspěch. Po letech kdy jsem žádnou "jeskyni" nehrál, protože mi to přišlo nudné, jsem konečně narazil na nějakou, která by mě bavila, a která je navíc i velmi inspirativní a dobře zpracovaná. Za to u mě má Casterský zámek osm z deseti.
Po Casterském zámku následuje nejlepší dobrodružství celé Severní Tarie – Cidaris, která patří ke kapitole Historie a poloha. Námořníci jsou pověrčiví a na lodi nestrpí ženu – nosí to smůlu. Ale jeden šlechtic potřebuje dostat svou dceru na ostrovy, aby ji provdal. A to je úkol pro postavy, propašovat šlechtickou dcerku na loď a v pořádku ji dopravit tam, kam míří. Na první pohled snadné, ale věci nejsou, jaké se zdají. Dcerka má kolem vdavek vlastní představy, mezi posádkou nejsou všichni skuteční námořníci a na lodi začnou zvířata i lidé najednou umírat, chladní jako led a s vlasy bílými jako vlasy starců. Plavbu potkávají napřátelé i bouře a na poslední chvíli na palubu nastoupil jakýsi mnich s tělem svého zesnulého bratra. Je nutné umlčet lidi, kteří zjistí, že doprovázený šlechtic je ve skutečnosti šlechtična, je nutné zastavit záhadná úmrtí a je nutné zjistit, co se vlastně na lodi sakra děje. Cidaris u mě jako jediná má deset z deseti, za nápad i zpracování a za to, že nepamatuji, že bych v nějakém českém modulu či jiném druhu herního doplňku vůbec četl nějaké lepší předpřipravené dobrodružství. Popravdě dle mého názoru jen Cidaris stojí za to si Tarii sehnat.
Po Cidaris následuje příběh nazvaný Kejklíři. Jediný syn zemana byl unesen skupinou kejklířů, která chce výkupné, a družina je najata do záchranné výpravy, která má jeho syna vyplatit truhlou zlata. Kromě družiny je ve výpravě i druhá skupina dobrodruhů a několik zemanových mužů. Výprava se vydává na cestu, která se samozřejmě nečekaně komplikuje. Zeman má totiž nepřítele, kteří do věci touží intervenovat, okolí není z nejbezpečnějších, a časem se ukáže i to, že postavy o výpravě nevědí nejvíc ze všech. Je to příběh s velmi otevřeným koncem, čehož si cením – stát se může cokoliv a co se stane je jen na tom, co postavy udělají, komu uvěří a komu ne, zda zradí nebo zda si zachovají čest. Pro mě mají Kejklíři osm až devět z deseti, podle toho, jak moc máte rádi hru o důvěře a intrikách v malé skupině lidí.
Posledním dobrodružstvím, a právem, je Ilská vražda. Na hranici mezi lidským a elfím územím, poblíž elfího lesa, byla nalezena mrtvá lidská dívka. Vášně rostou, napětí stoupá a knížecí správce na místo raději vysílá družinu jakožto nezávislé vyšetřovatele s úkolem najít a zveřejnit pravdu a dopadnout skutečného vraha. Spolu s nimi tam ale cestuje i trpasličí knížecí vyšetřovatel, stop je málo, nepřátelství mnoho, stejně jako divných náznaků, do toho se ještě plete pomatený poustevník, strachující se matka, horkokrevní elfové a navíc tu je samozřejmě i někdo, kdo má značný zájem na tom, aby družina neuspěla. Ilská vražda je opravdu složité dobrodružství, kde jediná stopa, která může vše rozkrýt, aniž by družina musela mít ve svém středu Sherlocka Holmese, může být snadno přehlédnuta (a připomínat ji by ze strany GM vyžadovalo buď ohromnou obratnost, nebo by to vypadalo dost uměle) a při jeho čtení jsem měl dojem, že pokud nebude družinka velmi sehraná, příběh může jen těžko skončit jinak, než masakrem. Ilská vražda u mě má sedm až osm z deseti. Dobrý nápad a výborné provedení, ale ubírám za opravdu vysokou složitost a požadavky na sehranost hráčů, chtějí-li uspět.
Severní Taria je po dlouhé době první knížka od Altaru, kterou jsem četl, a neměl jsem dojem, že se kvalita pohybuje někde kolem příčky „špatné“. S výjimkou Větrného mlýnu (a možná trochu Císaře, ale to je otázka vkusu) mají dobrodružství dobrý nápad a kvalitní zpracování, dodržují atmosféru a jsou to jedny z mála příběhů, které jsem si nevymyslel sám a přesto bych si je někdy s někým rád zahrál. Severní Taria jako celek u mě má osm z deseti… šlo by ji napsat ještě o něco lépe… ale to platí vlastně téměř o všem.