Zavřené dveře

Příběh o tom, jak to bylo s Argonantem...
Napsal Argonantus
Obsah článku:
"Ty nemáš žádnou zodpovědnost," řekla jednoho rána Argonantova žena Judita.
Ráno bývalo obvykle rychlé a nebyl čas nad ničím přemýšlet; řada různých příjemných i nepříjemných nezbytností. Ale toho rána, o kterém mluvíme, v zimě 1179, měl Argonantus zrovna času dost, protože byla neděle. Cestou do kostela, kdy se zamyšleně brodil ještě neprošlapanou vrstvou sněhu, měl čas o tom přemýšlet.
Má nějakou zodpovědnost?
Lidé z okolí rozhodně věřili, že je osoba krajně spolehlivá. Obraceli se na něho s nejrůznějšími žádostmi a potížemi; když potřebovali uzavřít sňatek s přespolním, cestovat do ciziny, najít cizího kupce, získat audienci u dvora, postavit loď, byl to většinou Argonantus, kdo měl povědomost, jak se taková nezvyklá věc dělá, na koho se obrátit a co v té věci podniknout. V sídelním městě bylo takových neobyčejných přání víc, než by se zdálo, a s novými věcmi jich spíše přibývalo. V Argonantově osamělém stavení nad Vltavou bylo možno často objevit kromě místních kupce z Prahy, kněze, cizince i významného šlechtice.
Jiná věc je, že jeho postavení bylo odedávna - tedy od chvíle, kdy se na Letné objevil - trochu záhadné. Za jeho rady a pomoc mu málokdo platil; jeho hospodářství nestálo za řeč a nebyl ani řemeslníkem. Nikdo nevěděl přesně, čím se vlastně živí, i když se všeobecně předpokládalo, že je docela bohatý. Do mnoha věcí zasahoval a o mnohém věděl, ale v máločem byl opravdu účasten. V událostech byl tak trochu divákem a pozorovatelem; a také velkým dítětem, které svět neustále překvapoval něčím novým.
Argonantova žena Judita měla vlastně pravdu; neměl žádnou zodpovědnost. Nedokázal se třást o výsledek letošní sklizně, jako jiní; nebál se o to, jestli jeho protějšek uzavře obchod, jako kupci dole ve městě, a netrpěl nespavostí kvůli dvorským intrikám jako jeho urození hosté. Všechno své a obyčejné řešil jaksi mimochodem, bez většího zápalu. Všechnu sílu a vášeň si ponechával na věci, které ho opravdu zajímaly.
Judita naproti tomu měla zodpovědnost za oba. Zadíval se na ni, když kráčela vedle něho; věděl, že zrovna teď ji trápí osud českého trůnu a knížete Bedřicha. Tvářila se stále přísně, od té ranní poznámky, a bylo vidět, že ji ta věc nenechá v klidu.
"Tak dobře, slibuji, že si o tom promluvíme," usmál se na ni. A přivinul si ji k rameni.
Maličko se usmála, a neřekla nic.
Věděl, že se ve skutečnosti vůbec nezlobí, že přesně tohle očekávala, a že všechno na světě je v tom nejlepším pořádku.
Až na to, že kníže Bedřich byl v nejvyšším ohrožení.

Argonantovo postavení se zakládalo na náhodě. Nejprve měl být kanovníkem na Vyšehradě, ale po smrti svého učitele utekl za dobrodružstvím. Dostal se do všech válečných výprav krále Vladislava, dokonce už do křížové výpravy, kde se vrátil každý desátý voják. Argonantus ale kupodivu přežil zcela bez úhony. Mnohem větším úspěchem byla výprava k Milánu. Díky tomu, že uměl číst a psát, pomáhal kronikářovi výpravy Vincenciovi. Přivezl si domů nějakou kořist, ale mnohem důležitější bylo, že získal přístup k samotnému králi a jeho nově vznikajícímu dvoru. Patřil k nim, k těm, kdo byli při oněch velkých událostech; to mu později otevíralo všechny dveře. V Uhersku o další roky později už byl vážená osoba; dokonce díky některým Argonantovým dovednostem král znal přesně sílu nepřítele a jeho plány.
Kníže Bedřich naproti tomu k hrdinům od Milána nikdy nepatřil. Byl nejstarším synem slavného krále Vladislava, ale přesto navždy v jeho stínu. V době Milána byl ještě velmi mladý, a té výpravy se nezúčastnil. V Uhersku chyběl také, protože měl na starosti správu země. Byla to možná chyba; páni k němu nikdy nezískali opravdovou úctu. Nebyl jejich, nevedl je v boji, nespal s nimi na stejném bitevním poli. Nikdy neukázal sílu a rozhodnost, a všichni ho trpěli jenom z veliké úcty k jeho otci.
Bedřichova slabost se odhalila brzy po té, co se král rozhodl odstoupit v jeho prospěch. Byl to pokus zajistit vládu, vyhnout se krvavému boji o moc s ostatními Přemyslovci, kterým musel na počátku vlády projít sám Vladislav. Bohužel, právě jenom pokus. Bedřich sice byl králem, ale nikdo k němu velkou úctu neprojevoval. Na jeho královský titul dokonce mnozí pravidelně zapomínali; zdálo se, že ve srovnání s Vladislavem působí titul krále poněkud přehnaně a nepatřičně. Za pouhý rok povstali všichni jeho nepřátelé, zejména nezdolný kníže Soběslav, a Bedřichova vláda byla v troskách. Nezískal si pány, nezískal si spojence v cizině, a když byla věc vlády v Čechách předložena císaři, ten rozhodl zcela podle svého uvážení; vládu prostě předal Soběslavovi.
A Soběslav vládl dalších několik let.
Byl to kníže, kterého pronásledovala smůla po celý život. Kdyby nebylo Vladislava, který ho nikdy na trůn nepustil, mohl být Soběslav možná i dobrý vládce. Určitě lepší, než Bedřich. Takto byl ale pro pány někým cizím, někým, kdo jim nedal jejich panství, někým, kým tak trochu pohrdali. Vybíral si proto spojence mezi méně slavnými a zapomenutými urozenými, mezi bohatšími svobodnými... tak mu začali říkat na posměch Selský kníže. Když chtěl dokázat, že je silný a bojovný, vedl válku proti sousedům v Rakousku. Nevyneslo mu to žádný prospěch, jen církevní klatbu od arcibiskupa a nenávist většiny sousedů.
Pak se karty opět zamíchaly. Bedřich požádal císaře o nové rozhodnutí ve věci... a císař, kterému šlo zejména o to, aby Čechy ponížil a udržel v poslušnosti, knížete vyměnil podruhé. Bedřich se vrátil do rozvrácené země, kde ho s radostí přivítala jen část mocných; někteří zůstali při Soběslavovi, a jiní nebrali vážně ani jednoho z nich.
Na Moravě došlo k několika bitvám, a nakonec se štěstí přece jen přiklonilo k Bedřichovi. Soběslava zahnal, a seděl na trůně, i když nijak moc pevně.
V době, kdy Argonantus a Judita vcházeli do kostela na Letné, kníže se vracel se svými lidmi ze sněmu v Říši. Tábořili v údolí říčky Loděnice, kus od Prahy.

Argonantus byl velmi špatný věřící.
Do kostela chodil docela rád, protože to bylo místo, kde si mohl urovnat myšlenky, aniž by ho někdo rušil. Dokonce i teď, místo toho, aby poslouchal o pochybách Páně v zahradě Getsemanské, myslel na něco úplně jiného.
Myslel na to, jak se jednou zrovna v tomto místě setkal s Rybářem. Bylo to už před mnoha lety, těsně po Vladislavově Uherském tažení, na vrcholu jeho slávy.
O tom, že existují zvláštní síly ducha, takzvané Umění, slyšel poprvé již od svého učitele na Vyšehradě. Dokonce se pár dovedností naučil. Leccos také viděl na cestách v cizině. Ostatně, často mu Umění pomohlo i v běžném životě.
Ale Rybář byl ... nesrovnatelný s čímkoli.
Přišel odnikud. Vyšel z prázdna, uprostřed cesty, zjevně z jiného světa. Jeho ocelově šedé oči zářily a budily v Argonantovi zvláštní neklid. Nikdy neviděl nikoho podobného. Najednou mu začala dávat smysl podivná slova v Písmu, že "nespatříš moji tvář, aniž bys zemřel."
A cítil mrazení v zádech.
"Zdravím tě, mistře Argonante."
Argonantus jen vydechl: "Odkud mne znáš, pane?"
Rybář mávl rukou: "Na tom nezáleží. Záleží na tom, že hledáš cestu k dalšímu Umění, a že jsi vykročil velice dávno, ale za tu dobu jsi ušel jen velice malý kus té cesty."
Argonantus mlčel, protože to bylo přesně tak. Byly to jeho nejtajnější myšlenky, které ho občas trápily. Věděl, že Umění má spousty tajů, že otevírá cestu ke všem možným ctnostem, ale on stále stojí na prahu a zabývá se nedůležitými drobnostmi. Byl stále na prahu chrámu, a nikdy se neodvážil vejít. K tomu, co užíval, stačilo jen to málo, co zahlédl zvenku. Pro jeho sousedy i to bohatě stačilo.
"Bylo mnoho věcí, které mne na cestě zdržovaly. Práce. Hospodářství. Děti. Láska. Hlavně láska."
Rybář se usmál: "To říká každý. A sám tomu nevěří. Každý dosáhne to, co opravdu chce. Někdo prodává ryby na tržišti, někdo má husy, někdo krásnou ženu a jiný třeba hledá staré hrnce se zlatem v lese."
Argonantus se zarděl: "To... bylo jednou, pane. A chtěl jsem..."
Rybář mávl rukou: "Nic, je dobře; jenom se mi zdálo, že nechceš utratit celý život hraním."
"Můj život... je docela dobrý. Vlastně bych jiný nechtěl. Dostal jsem všechno, co jsem chtěl."
"Víš dobře, že je ještě jedna věc, která ti chybí. Nejvzácnější věc na světě."
Argonantus mlčel. Věděl, že je to znovu pravda.
"Jsem jako rybář; hledám v moři ty, kdo si všimnou, že jim něco chybí, a kdo objeví, že se to dá nalézt. Neporadím, co dělat; mohu jen ukázat, co dělám já."
Již beze slova vyrazil po svahu dolů, ke kostelu. Argonantus se chtěl něco zeptat, ale Rybář jenom zvedl ruku. Věta zůstala nevyřčená. Nebylo ostatně nic, co by bylo možno rozumně vyslovit.
Rybář vešel do kostela.
Byl úplně prázdný, malý, obyčejný; jeden z padesáti chrámů v okolí Prahy; vešlo se do něho jen těch pár místních z Letné. Tři půlkulatá okna u oltáře, maličká loď, a věž úplně vynechali.
Rybář se rozhlédl a usmál:
"Některé chrámy jsou cestou k Umění; jsou dveřmi, kterými může projít ten, kdo se umí dívat. U Sázavy bude maličký kostel z červeného kamene; možná ti dá nějaké odpovědi. Je tam úplně všechno, co je třeba k otevření dveří."
Argonantus vydechl: "Bude tam, a ještě tam není...?"
Rybář se usmál: "Pro tebe to bude zanedlouho; za několik roků. Ostatně, až přijdu příště, spatříš i jiná znamení. Ale kvůli takovým průhledným řečem jsem nepřišel. To nejdůležitější jsou tyto dveře."
Obrátil se k bílé stěně na severní straně, a Argonantus je najednou viděl, mlhavě, nejasně, dveře s kamenným bílým ostěním, které tam nikdy nebyly, zavřené mosaznou klikou s dračí hlavou, malé dveře, tak pro jednoho člověka.
"Vše, co učiníš, by mělo směřovat k otevření těch dveří. Za nimi nalezneš vše. Nikde jinde to nehledej. A neztrácej čas. Když se budeš zdržovat, třeba budeš jednou už moc starý."
Bez varování přešel ke dveřím, otevřel je, a zmizel na druhé straně. Argonantus neměl čas zahlédnout, co je vlastně uvnitř. Dveře... najednou nebyly. Byly jen namalované na zdi, na bílé opuce, chvatnou letmou čarou, jakoby uhlem. Lehký stín naznačoval, kde vlastně jsou.
Když je později Argonantus ukazoval své ženě, nebyla schopna je rozeznat.
Pokud jde o Rybáře, ten se nevrátil.
< část I. >
část II.
Napsal Argonantus 06.01.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 131 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14988017082214 secREMOTE_IP: 18.208.197.243