„Jsem co?“
„Vlkodlak, hochu,“ řekl prošedivělý muž, dle vzhledu zřejmě veterán příliš mnoha válek. „Vždyť víš, vyješ na měsíc, nesnášíš česnek, žereš děti.“ Nadhodil si k rameni kuši visící mu na popruhu z levé ruky. „Citlivý na stříbro.“
Ištvan těžce polknul. „Takže to nebyl divoký pes, který mne pokousal?“
Muž se při zdvihání kuše k ramenu ušklíbl. „Ne. Ale tohle je velmi reálné kuše.“
Ištvanovy oči těkaly po okolí, hledajíce únikovou cestu. „ale já jsem se ještě ve vlka neproměnil!“
Lovec natáhl tětivu dozadu a vložil do ní stříbrnou šipku. Ozvalo se ostré klapnutí.
„To není nic osobního, chlapče. Lidé jsou vlkodlaci čekající na svou šanci.“
Oba vlkodlaci kroužili okolo sebe a ověřovali vzduch mezi sebou.
„Já… já jsem ještě nikdy předtím nepotkal někoho jiného mého druhu,“ řekl Ištvan hlasem přiškrceným touhou. Snažil se udržet oči na její tváři, ale její pach ho přiváděl k šílenství.
Starší žena si olizovala rty. Její krátce zastřižené vlasy jen podtrhovaly její jasně zelené oči. „Já ano“, řekla.
Ištvan pocítil, jak mu v těle stoupá horko. Během chvíle nad sebou ztratí vládu.
„Co se teď stane?“ napůl zašeptal pro sebe.
Usmála se, skláněje se vpřed, a zpod rudých rtů se jí náhle objevila dvojice tesáků. „To záleží na tom, zda mne chytíš nebo ne.“
Ištvan klouzal po zemi, vyrývaje hlínu a kamínky. Úder mu vyrazil dech. Lockjaw ho zabije, jestli něco nevymyslí – a to rychle.
„Verata je jednou z mé smečky,“ vrčela tyčící se podoba, kterou právě teď Lockjaw měl. Ze silných čelistí mu odkapávala bílá pěna. „Neměl ses jí dotýkat.“ Ištvanova hybridní podoba, i když větší a mocnější než lidská, vypadala ve srovnání s Lockjawem jako kňourající štěně. Byl uvězněn na okraji útesu. Podle zvuku větru by to byla dlouhá cesta dolů.
„Možná už nechce být nadále členkou smečky?“ Ištvan se přikrčil, připravený k proměně do vlčí podoby. Bude potřebovat rychlost.
„Já určuju, kdo je členem Legie!“ zařval Lockjaw, jak se jedna jeho svalnatá paže zaryla do srsti okolo Ištvanova krku. „Ty součástí Legie nejsi. Teď –„
Když stříbrný kyj zasáhl Lockjawovu dolní čelist, ozvalo se duté THWACK! Zpoza zubů zavřených čelistí vytryskla krev. Vyknikl jako zraněný pes a když se Ištvan válel po zemi, chytil se za tlamu.
Verata hodila kyj vedle Lockjawa. „Považuj to za mou rezignaci, Lockjawe,“ řekla, když se její kůže začala vlnit. „Založíme vlastní smečku.“
Ištvan se namáhavě postavil, aby mohl veratu následovat, když se proměnila do pololidské, polovlčí podoby. Našel si čas na letmé ohlédnutí. Lockjaw se stále mlel na zemi za nimi.
„Bez obav,“ řekla těsně před tím, než se proměnila na vlka. „jazyk bude mít sevřený zuby celé dny. Neříkají mu pro nic za nic Lockjaw.“
Ukrývali se přímo před zraky v krčmě a vybírali budoucí členy smečky. Veliký muž klopýtal ke dveřím, skoro příliš opilý, než aby našel cestu ven.
„Jsi si jistý, Ištvane, že chceš zverbovat právě tohohle?“ zeptala se Verata se zábleskem pobavení.
Ištvan přikývl. „Bude to vynikající spojenec. Potřebujeme někoho, kdo by se vypořádal s typy jako Lockjaw.“
„Zvolila jsem si tě, protože se dobře páříš,“ řekla a upila ze svého korbele. Očima sledovala přes Ištvanovo rameno válečníka. „Ale on vypadá, že je silnější než ty. Nebuď tak arogantní a nemysli si, že tě nevyměním za vhodnějšího druha.“
„Ale já mám jednu výhodu,“ řekl Ištvan, snažící se získat lepší výhled na budoucí kořist.
„Ano?“
Válečník za nimi hlasitě říhnul. Podařilo se mu vyjít ze dveří do uličky.
Když se zvedal, zvlnil Ištvanovu tvář vlčí úsměv. „Jsem o dost chytřejší než on.“
„Měl jsem tě zabít, když jsem měl příležitost.“
Jethrul tentokrát nic neponechal náhodě: opakovací kuši měl už nabitou stříbrnými šipkami.
„Už jsem tucetkrát řekl tobě i zbytku Lupus negartis,“ řekl popuzeně Ištvan, „že nechci nikomu ubližovat. Jen se snažím přežít.“
Jethrulova ústa se stáhla do úšklebku. „Přežít? Tak říkáš tomu, že jsi utrhl tvář tomu nebohému děvčátku? Nebo sežrané vnitřnosti toho tlustého řezníka dole v ulici? Copak, hovězí už nechutná?“
„Nic z toho jsem neudělal, Jethrule,“ Ištvan pozvedl v gestu kapitulace ruce. „Nikdy jsem se tě nepokusil zabít, a věř mi, že jsem měl hromadu příležitostí.“
Jethrul prsknul. „To jsou slova zbabělce. A i kdybys byl nevinný, stále jsi koule chlupů jen čekající, aby někoho nakazila. Jednou jsem tě nechal jít, a podruhé stejnou chybu neudělám.“
„Myslím, že budeš muset, Jethrule.“
Starší muž obrátil tvář k Ištvanovi. „Říká kdo?“
Z temného lesa vyklouzlo několik vlků a obklíčilo je.
„Oni.“
Přes střechy přeběhl skoro jako baletka záblesk rudých chlupů. Pohyboval se tak rychle, že dokonce i Ištvan měl problémy ho sledovat.
„Myslím, že jsme našli naše zabijáky,“ řekl do okolní tmy.
„Jsou rychlí,“ vydechla mu Verata, vystoupivší v hybridní podobě ze stínů, do ucha. „Nikdo z nás. Ani nikdo od Lockjawa. Nikdy předtím jsem ho neviděla.“
Po Ištvanově těle se začala ve vlnách šířit srst. „Dobrá tedy, měli bychom se vzájemně představit.“
Zatímco Verata končila vzývání, pálivá bolest, zarývající se do Ištvanovy hrudi, náhle skončila. Ozval se zvonivý zvuk.
Ištvan otevřel oči. Ležel na lůžku pokrytém zaschlou krví. Jeho krví. Poblíž paže mu ležel stříbrný hrot šipky.
„Jak jsi…?“
„Jsem kněžka Lupy,“ řekla Verata a položila mu paži na čelo. „Teď odpočívej.“
Snažil se zvednout hlavu, ale ztráta krve ho oslabila. Sledoval jen, jak svůdná Veratina silueta vyšla ze dveří.
„Kam jdeš?“ zachraptěl.
„Zabít dva ptáčky jednou střelou.“ A pak byla pryč.
Jethrul se probudil grogy a zmatený. Vzpomínal si, že se střetl s velkou samicí. Ošklivě ho ztloukla, ale nic zlomeného neměl. A podle všech pravidel by měl být mrtvý.
Chtěla ho živého. Jenže – proč?
Rozhlédl se po okolí. Byl ve svém způsobu doupěti.
„Takže,“ sáhl po dvojici stříbrných mečů, které měl neustále připnuté u lýtek. Vlčice mu zbraně ponechala. „Přinesla jsi domů mláďatům oběd, ne?“
Ozvalo se vzdálené zavytí. Ze stínů vyběhlo cosi rudého a přerývaně dýchajícího.
Jethrul věděl, co to je. Lovil to celý svůj život.
Ozvalo se zasyčení tasených mečů, když si lovec a vlkodlak hleděli do očí.
„Tak pojď, Rudá,“ řekl s pochmurným úsměvem. „Pokud už mám umřít, tak vezmu někoho z vás sebou.“