Tlaková vlna zřícené kamenné masy je odhodila dozadu. Jejich ležící těla pokryla velká vrstva šedého prachu, který se vznášel všude kolem a téměř pohlcoval již tak slabé světlo lucerny. Ozvěna padajícího kamení se odrážela od stěn a pomalu se ztrácela kdesi v podzemních útrobách. Šedá těla se pohnula.
„Eh… do psí mateři. Šak to… byla šlupka, jako… dyž Gwona vzala stará po…palici lopatú. Akorát to včil neznělo tak dutě,“ ozval se do náhlého ticha hluboký hlas a následovalo zakašlání, jak se dotyčný snažil zbavit plíce prachu.
„Móžeš mě políbiť řiť, Buragu. Teda esli ju najdeš pod tú hromadú prachu,“ přišla kašlavá odpověď od další postavy, pomalu se zvedající ze země.
Vše se pozvolna naplnilo kašláním a klením. Čtyři postavy se pomalu stavěly na nohy a oprašovaly.
„Buragu, Gwone, Thegare, sú všeci v cajku?“ zaburácel stísněnou chodbou chraptivý hlas.V odpověď mu přišly tři souhlasné odpovědi, doplněné o šťavnaté nadávky.
„Tož se okažte, esli vám to nepřelámalo nohy aj ruce. Co sa u Kladiva Otců stalo?“ pokračoval hlas a jeho majitel pozvedl lucernu a osvítil matným plápolavým světlem okolí.
Světlo dopadlo na trojici rozložitých postav, ne vyšších než pět stop. Horní část těla měly stejnou jako dospělý člověk, snad jen mnohem mohutnější. Jejich nízkou výšku způsobovaly poměrně krátké svalnaté nohy. Z obličejů, nyní pokrytých prachem, byla vidět skutečně jen velmi malá část, protože se její zbytek ztrácel v mohutných rozježených vousech, sahajících u dvou z nich až k pasu.
„Kurva mať, co sa stalo?“ zachrchlal Gwon a sklonil se pro veliké kladivo, které se válelo na zemi. Zasunul si ho za široký kožený opasek se zlatou sponou a oklepal ze sebe prach. Jeho tělo, s mohutnou plecí, chránila kroužková zbroj a při pohybu lehce chřestil. Znechuceně se podíval na štít, rozdrcený padajícím kamením a odplivl si.
„Výdřeva nevydržala a jebla sebú. Měli sme ale kurva štěstí. Větší štěstí, než ty, dyž sis bral svoju robu Gwone,“ odpověděl s odplivnutím Burag. Byl ještě mohutnější než ostatní a husté rudé vousy, které měli všichni nyní stejně šedé, měl zastrčené za páskem. I on, stejně jako Gwon, byl oděn v kroužkovou košili, sahající mu do půli stehen, navíc zpevněnou ramenními pláty. Obličeji vévodil velký nos, který byl již několikrát zlomený a vypadal jako starý tuřín. Pod štětinatým obočím se zlomyslně zablýskalo bělmo, když Gwon zvedl prst v obscénním gestu.
„Turllogu,“ houkl nejmladší z mužů, chlapík s krátkým černým vousem a jizvou přes tvář. Podával oslovenému dvoubřitou sekeru. Ten pokývnutím poděkoval a pevně ji uchopil. Ani on se od ostatních příliš nelišil. Jeho tělo bylo stejně stavěné jako u jeho druhů. Jedno oko měl mléčně zakalené, ale druhé zářilo energií. Jeho kroužková zbroj byla doplněna o hrudní plát, který nesl stopy úderů a zprohýbání a následné opravy.
Turllogu se sklonil a pomalu zvedl z kamenné podlahy štoly kulatou přilbici. Oprášil ji a narazil si ji na hlavu. Nyní už z jeho obličeje nebylo vidět nic kromě nosu, přesto se však jeho tvář roztáhla do zřetelného úsměvu.
„No, tož nebudem taty stát jako sochy. Tunel je zasypaný, tož to vemem oklikú přes Nardův průsmyk,“ klidně pokývnul svým druhům Turllog a vyrazil od závalu. Ostatní bez zaváhání vyrazili za ním. Kráčeli v tichu, jen občas se zachrchláním odplivli, nebo zakleli.
* * *
Mířený proud světla lampy osvětloval stáčející se chodby. Bylo zřejmé, že nebyly přirozeného původu, ale krápníky na stropech svědčily o tom, že to bylo před mnoha staletími, kdy byly opuštěny a přestalo se zde těžit. Trpaslíci přejížděli očima dávné stopy po krumpáčích. Ve světle lampy se občas zaleskla drobná žilka drahého kovu. Zkušené oči hodnotily kvalitu nalezišť. Zdálo se, že naleziště zde byla stále nevyčerpaná a bohatá. Myšlenky všech čtyř společníků se ubíraly stejným směrem. Proč byly tyto štoly opuštěny?
Po několika hodinách pochodu zvedl Turllog ruku a zastavil skupinku. Okamžitě nastražili uši a zakryli světlo.
„Fechtuňg. Kov na kov. Ne dál než třista stop,“ pronesl potichu nejmladší z trpaslíků Thegar a ostatní jen pokynuli a sevřeli pevně své zbraně. Neměli důvod pochybovat. Thegar jen nahlas pronesl to, co všichni věděli. Ve spletitých chodbách štol a podzemních jeskyní se vyznali stejně dobře jako lidé z povrchu v lesích a lukách.
Turllog si pověsil lampu k pasu a uchopil pevně kulatý dřevěný štít, potažený silnou kůží podzemních ještěrů. Nadechl se a vykročil. Ostatní opakovali jeho příklad až na Gwon, který o štít přišel pod závalem. Ten jen zaklel a sáhl po koženém vaku s medovinou, který měl pověšený přes rameno. Po chvíli zaklel ještě víc, když zjistil, že došel obsah.
Temnota chodby začala pomalu ustupovat pod světlem přicházejícím z větší prostory, do které chodba ústila. Už několik dlouhých minut rozeznávali výkřiky a třesk zbraní. Nebyly to hrdelní zvuky vydávané gobliny, koboldy či jinou podzemní havětí, která zde žila v hojném počtu. Tato skutečnost trpaslíky poněkud znepokojila. Další tvorové podzemního světa jsou mnohem nebezpečnější a setkání s nimi bylo to poslední co si vyčerpaní trpaslíci přáli.
Chodba ústila na jakýsi ochoz, který se nacházel ve výšce asi patnácti stop nad úrovní podlahy. Dříve byla podlaha mnohem výše, ale postupným kutáním a propojováním chodeb vznikl sál, v němž se stýkalo nepřeberné množství chodeb v několika úrovních. Rozpadlá dřevěná konstrukce uprostřed sálu, tyčící se do výšky, byl starý výtah, jímž se vytěžená hlušina dopravovala na povrch. Nyní ležely části výtahu zřícené na dně sálu. A kolem nich se odehrával boj.
Turllog a jeho přátelé, opatrně nahlédli přes okraj ochozu a chvíli pozorovali dění patnáct stop pod nimi. Za provizorní barikádou ze staletí starých trámů a součástí mohutného výtahu se ukrývala skupina lidských vojáků. Zelené tabardy se zlatým sluncem v erbu a na štítech, trpaslíkům nic neříkaly. Sledovali jak se vojáci, oděni do šupinových kabátců a kroužkových brní zoufale brání noční můře. Množství těl v zelené, ležících bez hnutí na obou stranách barikády, mnohonásobně převyšovalo útočníky.
Štíhlé postavy, podobné stínům dorážely na obránce. Jejich pohyby byly ladné a ve spoře osvětleném prostoru vojenských loučí byli tito černí válečníci viditelní jen díky jejich bílým vlasů. Temní elfové. Záblesky pochodní na jejich scimitarech působily démonicky a přitom opojně krásně, když se míhaly v tanečním rytmu. Výpad a stáhnout, výpad a stáhnout, výpad…
„Kurva mať, tož to ňa posér. Drowové,“ ucedil Burag a odplivl si. Pak se stáhl zpět za ochoz. „Obejdeme ich oklikú. Než sa pobijú, budeme dávno pryč.“
„Co tu kurva dělajú? Šak tadydle néní jejich území, ne?“ pokývl Gwon a taky se stáhl.
Turllog však stále sledoval boj pod nimi. Přimhouřil oko a zadíval za vojáky. Obličej se mu zkřivil v lehkém úsměvu.
„Pújdem jim pomoct. Bez naší pomoci, tak všeci pomřú,“ pronesl klidným hlasem, změřil vzdálenost a stáhl se.
„Heh? Kurva Turllogu. Seru na dlúhonohých. Sa dostali do sraček, tož ať sa z nich aj dostanú. Já sa tam namáčat nebudu. To je větší sračka než, dyž si Gwon bral tu hydru, co ji říká roba,“ zachrchlal Burag a odplivl si. Thegar jen pokýval souhlasně hlavou. Gwon souhlas doplnil o další obscénní gesto. Kdo ví jestli směrem k boji, nebo k Buragovi.
Turllog nespouštěl oči z míst, odkud se ozývaly zvuky boje a výkřiky bolesti. Pak pokynul hlavou.
„Vemte to levú chodbú. Po míli budete na našem území. Já sa zatím mrknu jak černí umí bojovať ,“ s těmito slovy se na svých krátkých nohách rozběhl a odrazil od hrany ochozu.
„Bíííííííj….,“ zařval mohutným hlasem v letu vousatý démon a dopadl plnou vahou mezi temné elfy. Ještě při dopadu ťal vpravo sekerou a přeťal elfa téměř v půli. Využil své rychlosti a překulil se. Srazil tak útočníka, který stál před ním. Hranou štítu mu pak prorazil lebku.
Jen o chvíli později se ozvalo trojité „Bííííj…“ a mezi překvapené drowy dopadla trojice blýskavé smrti. Trpaslíci se semkli zády k sobě a sekali a drtili. Kladiva tříštila lebky i žebra a ostré čepele seker odtínaly končetiny. Výhoda překvapení zapůsobila a temní elfové, kteří přežili úvodní smršť, prchli do jedné z chodeb.
Gwon dorazil všechny zraněné drowy a zazubil se na své druhy. Všichni byli postříkaní krví a obaleni prachem a vypadali jako démonické stvůry z podsvětí. Otočili se k posledním dvěma lidským vojákům. Ti okamžitě unaveně pozvedli zbraně.
„Néni nutno,“ pronesl zadýchaně Turllog a podíval se na lidi. Pak dal sekeru za pásek a zvedl ruku s otevřenou dlaní. „Néni nutno, ale estli tu budeme dlúho stáť, tož černí zasejc přídú a to huž je nepřekvapíme.“
„Tož sme ich vytáhli ze sraček, kurva mať, a to sa do nich dostali sami, tím že lezú kam nemajú,“ zavrčel vztekle Burag a odplivl si směrem k lidem.
„My jsme…,“ začal mluvit jeden z vojáků, ale Thegar po něm zlostně štěkl.
„Drž hubu, zasraný dlúhonožče. Natáhli stě sem černý špicloušáky!“
Turllog se na Thegara podíval a jen lehce zavrtěl hlavou. S povzdechnutím se otočil zase zpět k vojákům.
„Vodvedem vás odsaď do našej tvrze. Vás, aj vašu robu. Ale mosíme vyrazit,“ pronesl rozhodně a zabránil tak dalším protestům ze strany svých společníků Turllog. Ti jen zavrčeli a vrhli na vojáky nepřátelské pohledy. Ti jen pokývli a jeden z nich odběhl dozadu do jednoho z temných výklenků.
Po chvíli se vrátil s drobnou osobou, která nebyla o mnoho vyšší než samotní trpaslíci, avšak ve srovnání s nimi působila křehce. Ačkoliv byla zahalena do pláště a obličej ji skrývala kapuce, bylo jasně rozeznatelná ženská postava.
„No to ňa pojeb. Voni tady majú robu. Aby vám gule upadli a aj prsty, abyste ich nemohli sebrať ze země, pazgřáli. Proč taháte robu do šachet?“ utrhl se na vojáky Gwon.
„Měli bychom jít,“ pronesla klidně Turllog a vyrazil bez čekání do jedné z chodeb. Ostatní ho následovali téměř okamžitě. Vše uzavřeli vojáci, kteří zpočátku váhali, ale když se žena rozešla za mizejícími trpaslíky, popadli pochodně a vykročili za ní, obezřetně se rozhlížejíc.
* * *
Během několika hodin je dvakrát napadla hlídka temných elfů. Vždy se ji podařilo odrazit, ale museli několikrát změnit trasu. Skoro jakoby se zdálo, že jsou útoky cílené a mají za cíl je nasměrovat určitým směrem. Vojáci byli na pokraji sil i trpaslíci jevili známky vyčerpání. Žena si ani jednou nepostěžovala a držela s nimi krok. Turllogovi však bylo jasné, že musí být těsně před zhroucením. Nařídil pár hodin odpočinku.
Našli úzkou chodbu, kterou bylo možno bránit a zapříčili jednu stranu několika trámy z výdřevy a starým rozbitým důlním vozíkem. V okolí bylo několik výklenků, ale jak se zdálo, žádný z nich nevedl nikam dál než jen pár kroků. Jeden z nich byl dokonce naplněn vodou, která v jedné části přetékala do široké praskliny v podlaze a mizela v hloubi. Nabrali si plné vaky vody a opláchli špinavé obličeje.
„Móžete sa jít též vosvěžit,“ lehce pokynul hlavou Turllog k ženě a začal žvýkat kus sušeného masa. Pak se podíval na vojáky, vyčerpaně spící v sedě u stěny štoly. „Thegar vás doprovodí, klúže to tam a móžete zhučet.“
Thegar se zavrčením vyrazil za ženou a nepřestal si potichu brblat pod vousy. Z odstupu sledoval ženu jak se k němu otáčí zády oplachuje si tvář, aniž by ji odkryla. Ušklíbl se a z váčku u pasu vytáhl hrst žvýkacího tabáku. Nacpal si ho do pusy a spokojeně se opřel o stěnu a přivřel oči. Převaloval tabák a občas vyplivnul přebytečné sliny. Spokojeně se usmál. Viděl před sebou velikého divočáka. Pěkně propečeného. Vedle něj sud piva. Vypije ho celý a pak bude zpívat a mlátit korbelem o stůl spolu s druhy. Ještě dnes, až se vrátí…
Ze snění a představ ho vyrušil vyděšený ženský výkřik. Otevřel oči a podíval se směrem k vodě. Zahlédl postavu mizející v prasklině. S odfrknutím se rozběhl a zaklekl vedle. Podíval se dolů. Visela tam za ruce a prsty ji pomalu klouzaly po mokrém výběžku, pokrytém mechem. Napřáhl ruku a žena zvedla hlavu. V tu chvíli se ji svezla kápě dozadu a Thegar zaklel a stáhl ruku.
„Kurva mať, do řitě všech démonů aj čertisek. Šak dyť to je špiclouchá. Kurva mať,“ trpaslík vstal a odplivl si. Tvář se mu zkřivila opovržením. „My tu riskujem kejhák kvůli špiclouché?“
Vyděšené modré oči se rozšířily, když viděli jak se záchrana vzdaluje. Prsty opouštěly síly a temnota dole přitahovala. Celé tělo, vyčerpané po celodenním pochodu volalo po odpočinku. Volalo po tom, aby se poddala. Poddala se a pustila. V tu chvíli ji zachytila za zápěstí pevná ruka v kožené rukavici. Začala pomalu stoupat.
Dřepěla v koutku a sušila své promočené věci u provizorního ohníčku. Vzhlédla a její jemná tvář, olemovaná záplavou plavých vlasů se upřela na Turlloga, který dlouhou třískou zapaloval dýmku. Zabafal.
„Tož ty si teda kněžna Aelin, vyslankyně vaší vojvodkyně?“ zeptal se Turllog a spokojeně nasál dým.
„Ano, mistře trpaslíku,“ pronesla zvonivým hlasem, který byl v kontrastu s hrubými hlasy trpaslíků. „Jsem zde, abych vyjednala spojenectví mezi našimi národy. Chystá se válka mezi lidskými královstvími. Král Severní Sardie získal podporu naší paní. Věděli jsme, že se chystá zrada, že si nepřítel nepřeje spojenectví v Trojalianci. Proto jsem necestovala s doprovodem elfů. Navíc. Naše paní si nebyla jistá jak by tvůj národ přijal výpravu mých druhů.“ Po těchto slovech se podívala na Thegara. Ne však s nenávistí ani zlobou, ale se soucitem.
„Těžko súdiť a rozhodovat paní Aelin. To ně nepřísluší. Pravdou je, že naše národy sú spolu fakticky ve válce huž pár staletí. Vod teho tu je Velká rada. Tož máš recht, paní Aelin. Vodvedem tě tam, ať jarlové rozhodnú,“ zabafal Turllog a pomalu vstal. „Odpočiň si, za chvilu vyrážíme.“
Pomalu došel k Thegarovi a sedl si vedle něj. Mladý trpaslík měl čelisti sevřené napětím a občas šlehal směrem ke schoulené elfí kněžně.
„Měl si ju nechať spadnút. Dyť je to špiclouchá, Turllogu!“ zavrčel Thegar.
„Možná, ale nenechal,“zabafal Turllog. „Hochu, vidíš teho vojáka? Teho vpravo? Je bledý jako sama smrt. A víš ty proč? Vod začátku má v cemru díru dlůhú jako dlaň. Cestu nevydrží, hale jde jako trpaslík. Neremcá a šlape. Je to člověk, ale má v sobě daco z trpaslíka.“
„Co tím chceš říct?“ utrhl se Thegar.
„Nikdá sa nezmění v trpaslíka, ale može se mu podobať tady,“ poklepal si veterán na hruď a na hlavu. „Chceš sa podobať ludem? Si na dobrej cestě.“ Pokyval klidně hlavou Turllog a Thegar vyskočil na nohy jako uštknutý hadem. Obličej mu zesinal a klouby na rukojeti kladiva zbělely.
Turllog potáhl z dýmky a pak ji vyklepal o zeď. Podíval se klidně na zuřícího Thegara.
„Co urobíš Thegare Waressone? Vemeš ňa po palici kladivem? Sedni si a poslúchaj. Sedni si a nenechaj starého trpaslíka vstať a nakopať ti prdel před ľudmi,“ ušklíbl se vesele Turllog a ukázel vedle sebe.
Mladý trpaslík, stále se ještě třepající zlostí si sedl vedle. Chřípí se mu chvělo a mezi zuby drtil dlouhou nadávku.
„Poslúchaj, chci ti povědět jednu starú báchorku. O Bullsonovi Platneřovi, najlepším zbrojířovi všech dob,“ Turllog si odkašlal a napil se vody z měchu. Ušklíbl se, když neucítil oblíbenou chuť medoviny, ale pak pokračoval. „Tehdá žil majstr Bullson v Mlžnéch horách. Dokázal udělať tak jemnů kroužkovů košelu, že aj nočná košela elfí šlechty byla proti něj těžká. V jeho zbrojích byli všeci jako v druhej koži. Taký to byl fachtmajstr, že k němu jezdila šlechta aj hrdinové z daleka široka. Elfové, ľudé, trpaslíci.
Jednoho dňa k němu dojel aj jakýsi knecht. Rytíř urozené krve Erik de Guya. A tento rytíř, prý túžil poraziť velikú rudú saň. A byl na to fest připravené. Dovezl si starú kožu z rudého dračiska, bohové ví, kde ju sehnal. Ta koža, když je z ní brnění, dokáže odolať ohňu a ochránit teho kdo ju nosí.
Tož dal tuto kožu majstru Bullsonovi a že pré mu ju má do roka a do dňa předělat na zbroj. Výzva to byla, ale Bullson Platnéř sa ji chopil. Dnem i nocou na něj robil, tepal, koval, cizeloval. Jak mu před rukama rostla ta nádhera, jeho najvětší dílo jeho mysl plakala. Když se před ním zjevila zbroja v plné kráse, s runú na keždej rudé šupině pohltila ho túha i láska ke dvojku dílu úplně.
V den, kdy si hrdý rytíř pro svoju zbroj dojel, požádal jej Platnéř eště o dva měsíce, že komplikace sú veliké. Tož vyhověl rytíř čistého srdce a dal dva měsíce. Bullson platnéř sehnal kožu wyverny a krunýře velikých želv. Dnem i nocí tepal, koval a cizeloval. Nakonec, v noc před vypršením druhé lhúty měl zrobenú totožnú zbroju.
Eh, radost měl Erik de Guya a zasypal Bullsona zlatem a díky. Do balady jej slíbil vložit, kterú o něm bard složí až draka skolí. Navlékl zbroju a vyrazil na saň.“
Thegar se na něj podíval a čekal než začne pokračovat. Turllog se opět napil a svalžil hrdlo než pokračoval.
„Tož pak se pravilo, že rytíř s dušů čistů jako sníh odhodlaně proti sani vyjel na bílém ořu. V rudej zbroji a kopím. Nikdá huž ho nikdá nikdo neviděl. No a co Bullson Platnéř? Ten sa prej pomátl a dodnes běhá v tej svojej dračí zbroji v Mlžnéch horách a ková tam zbroje pro kameny a skalní skřítky. A co myslíš, kdo z nich byl horší a kdo lepší? Přemýšlej o tem.“
S těmito slovy Turllog vstal a ztuhl. Chodbou se k nim donesl vzdálený zvuk jak kov narazil na kámen.
„Všech démonů, už idú,“ zavrčel Turllog. „Eště nám chybí tak dvě hodiny k mostu. Vstavajte.Mosíme vyrazit.“
Všichni se začali rychle zvedat, až na jednoho z vojáků.
„Ne, mistře trpaslíku. Moje cesta tady končí. Zkusím vám získat co nejvíc času, ale dál už nepůjdu,“ pronesl tichým, ale odhodlaným hlasem voják a jeho tabard byl na boku pod pláštěm nasáklý krví. Turllog pokynul.
„He, ty tady zadržíš tak leda prdy a ne černých,“ odfrknul Burag a posadil se vedle provizorní barikády přes chodbu.
„Tož to nechápu, proč tady ostáváš ty Buragu, protože ty nezadržáš ani scánky,“ odplivl si Gwon a posadil se vedle něho.
Burag se jen ušklíbl a kývnul na Turlloga. „Co tu, kurva mať eště stojíte? Seber špliclouchú a padajtě k mostu. Jak ju vidím chce sa mi bliť.“
Turllog jim hodil váček s tabákem a dýmku a pak rychle vyrazil chodbou, následován poněkud zaraženým Thegarem. Kněžna Aelin lehce pokynula trojici hlavou a společně se zbylým vojákem vykročila do tmy za nimi.
Bugar se podíval na vojáka a ucedil mezi zuby: „Jsem Bugar syn Hagara a toto je Gwon bohům žel taky syn Hagara a jsme válečníci klanu Kladiva.“
Voják lehce sklonil hlavu a ušklíbl se. „Mé jméno je Adam syn dřevorubce a opilce, voják jeho veličenstva teď maso pro krkavce.“
Trpaslíci se na sebe ušklíbli a podívali se na Adama. Bugar se zazubil křivými žlutými zuby a zapálil dýmku.
„Serem ti na původ. Umíš hrát vrhcáby?Fajn, tož tady nebudem jen tak sedět,“ prohodil Gwon a zachřestily kostky.
„….podvádíš šmejde, jináč to není možný u chlupatý prdele tvojí matky...“slova se nesla ještě daleko chodbou.
* * *
Stáli u mostu a Aelin se podívala na Turlloga. Přehodila si kapuci přes hlavu a otočila na okamžik pohled k druhé straně. Ještě nebyly vidět pohyby, ale Turllog říkal, že za pár minut tam budou.
„Jsi zvláštní, mistře Turllogu. Jsi jiný,“ pronesla měkce.
„Než kdo?“
„Než tví druhové. Než ostatní trpaslíci,“ sklonila lehce hlavu elfí kněžna a opět se zadívala na trpaslíka. Ten se ušklíbl a sklonil. Chvíli přebíral v hromadě kamení, než vybral dva podobné. Pak se narovnal, každý držel v jedné ruce.
„Rozeznáš je paní Aelin? Sú téměř stejné. Hrubé, drsné, šedé. Dokážú ti rozvalit hlavu. Kerý z nich je kerý?“ zeptal se s drobným úsměvem a pak s nimi udeřil do mostu, až pukly. Ukázal ji prasklé kameny. Jeden z nich měl uvnitř drobnou žilku zlata.
„Nikdá nepoznáš, kerý je kerý, dokavať ho nepukneš. Sto jich može byť takých a sto takých. Kdo ví?“
„Zajímavé. Ale tvé chování. Je tak odlišné od toho co jsem slyšela, co jsem viděla,“ povzdechla si kněžna a sledovala trpaslíka, který s přimhouřenýma očima pozoroval druhou stranu mostu.
„Byl sem taky taký. Kdysi. Halejc, k čemu zášť a dajaké spory. Šak jich v životě mám fúry. Tož na co brať další navíc. Nezměníme to ani já, tož ani ty. A asi ani naše děti. Si elfka a já trpaslík Měla bys už jít, paní. Sú blízko.“
Kněžna pokynula a vyrazila společně s posledním vojákem k trpasličí tvrzi. Turllog sevřel na chvíli Thegarovi rameno a ukázal hlavou k mostu.
„Za chvilu si zabojujem.“
„Dobrý den na boj, dobrý den na smrt,“ odpověděl Thegar.
„Žádný den není dobrý na smrt. Každý den je dobrý na život, hale dyž už to musí být, tož ať je to v boju,“ pokynul Turllog a roztočil sekeru. Přicházeli.
EPILOG
Kněžna Aelin nikdy nevyjednala Trojalianci. Ještě před tvrzí byla zabita Marakem de Cerem, posledním vojákem, který ji doprovázel. Rodina tohoto muže byla držena jako rukojmí, aby bylo zaručeno, že elfí kněžna zemře. Marak se dostal z podzemí a podal zprávu, že trpaslíci zabili elfí vyjednavačku, což vedlo k vlně nenávisti a otevřené válce mezi elfy a trpaslíky. Po návratu Marak zjistil, že jeho blízcí jsou již dávno mrtví a on byl jen nástrojem nepřátelského státu. Oběsil se na půdě svého domu.
Turllog i Thegar boj u mostu zázračně přežili. Turllog zemřel o dvacet let později elfím šípem na okraji lesa. Jeho bratři nikdy nenalezli jeho tělo. Thegar padl po několika letech do zajetí Naspaarských otrokářů. Bojoval v aréně dlouhých deset let, než se mu podařilo společně s elfím šermířem Daakarrem utéct. Další padesát let společně s tlupou tvořenou převážně elfy a trpaslíky přepadali lidské osady a městečka, než byli poraženi společnou jednotkou tvořenou lidmi, trpaslíky a elfy….