Střípky Mezoameriky: Válka a válečníci

Aztékové

"Všichni byli válkou tak nadšeni, že ve městech nezůstal jediný válečník, neboť všem se do války chtělo, ježto se jim tam dařilo znamenitě"

Vyhlášení války v městech Trojdohody

Diego Durán 1581: Historia de las Indias de Nueva España e Islas de Tierra Firme, str. 192

Aztékové si jistě zaslouží vlastní kapitolu, pokud mluvíme o válce. Nejde jen o to, že to byli neobyčejně krutí a nejspíše i schopní válečníci, ale zejména proto, že o Aztéckých výbojích máme nejvíce zdrojů, například samotné očité svědectví conquiscadorů, ačkoliv to je zkreslené tím, že na ně Aztékové vybíhali s meči v ruce.

Další důvod je příkladový. Když popisujem geny, máme Drosophily, když popisujem města, máme italská města a Londýn. Když popisujem rytíře, popisujem Francouzské rytíře. Stejně tak, když budu popisovat Aztécký způsob vedení války, můžem jej s jistými odlišnostmi aplikovat na celé Mexico, potažmo i postklasické Maye.

Příprava na bitvu

Města Trojdohody se držela při svých výbojích jednotného schématu. Nejprve byli do vybraných území vysláni špehové, kteří měli v přestrojení prozkoumat bojeschopnost a bohatství daného regionu. Jako špehové byli vybíráni obchodníci, znali jazyky a místní zvyky, stejně jako místní prostředí a tak mohli zůstat nepovšimnuti. Později sloužili i jako průvodci.
Jakmile rada schválila vojenský vpád a cílový vládce se odmítl podrobit bez boje, byly mu předány zbraně a tímto symbolicky vypovězena válka. Byli zverbováni válečnické řády a mladí muži ze škol telpochcalli, případně, pokud šlo o větší oblast, bylo zverbováno veškeré obyvatelstvo (nejspíše zde bylo podobně jako v Řecku jakési podrobené obyvatelstvo, a tak nebylo město uplně vybydlené). Z skladišť byly rozdány zbraně a připraveny zásoby, které ovšem byly používány až když armáda dorazila do cíle, mezi tím si získávala proviant klasickým způsobem, drancováním okolních vesnic.

Boj

Bojovalo se na předem vybraném místě (opět nutno brát s rezervou, ostatně jak pocítil i Cortéz, byli Aztéci schopni vykonat i noční přepady), vojska se postavila proti sobě a začal klasický rituál nadávek, pokřikování a bubnování, načež se vrhli proti sobě. Nejprve došlo k střílení z luků a praků, na kratší vzdálenost sloužil atl-atl, načež došlo k sražení řad a boje muži proti muži. Cílem bylo vytvořit průlom a soupeře obklíčit. K tomuto Aztékové rádi využívali klamný úprk, manévr účinný, avšak velmi nebezpečný, který se lehce mohl změnit v úprk skutečný (a naopak, skutečný úprk po vítězném zvratu a opětovném zformování armády historiky vydávaný za manévr). Nezřídka se stávalo, že se nepřátelé opevnili na vrcholku chrámů, tito byli obklíčeni a město mezi tím vydrancováno.

Taktiky

K tomuto tématu žel nemám žádnou knihu, nehledě na spoustu polopravd a dohadů, jež kolují na internetu. Proto toto berte s rezervou, doufejme, že wargaming nerdi si informace umí ověřit.

Aztékové si byli vědomi své převahy a zuřivosti. Proto jejich oblíbená taktika byla obsadit před bitvou kopec a z něj se vrhnout na nepřítele, využít zvýšené rychlosti a prorazit soupeřův střed a rozvinout svoje řady kolem soupeře, jeho obklíčení a zničení. Pokud toto nevyšlo, následoval často klamný ústup. Často tento ústup byl dopředu připravený a měl za cíl zavést soupeře na předem zvolené místo, na kterém se předtím ukryli válečníci. Někdy byl tento klamný ústup prováděn falešnou armádou, mladíky nastrojení jako zkušení válečníci.

Tento způsob válčení byl ovlivněn tím, že se tyto armády musely přesouvat na dlouhé vzdálenosti a nemohli tak nosit sebou velké množství střeliva. Opačným stylem byli pověstní Tarascové a Tlaxcalané, přivodili tak Aztékům nejednu porážku. Jejich armády se, díky skutečnosti, že se téměř vždy bránili, projevovaly velkou převahou lučištníků. Ti buď vyběhli, vystřelili na soupeře, načež se schovali za přední řady či obsadili vyvýšenou pozici a z ní odstřelovali nepřítele. Byli také údajně doprovázeni štítonošem, který uměl zručně zachytávat nepřátelské střely. O Tarascích se dlouho mělo za to, že to byli jedinní, kdo používali kovové zbraně. Archeologické nálezy tomuto však neodpovídají a tak je toto jen jedním z mnoha mýtů.

Jejich armády si v bitvě snažily držet silný střed a nepokoušet se obkličovat nepřítele, vyčkávali, až se je soupeř pokusí obklíčit, načež silné rezervy zaútočí na obě tato křídla, například silnou palbou z luků a vrhačů oštěpů.

Zapotékové a Mixtékové byly kmeny, jež spolu vedly nesmiřitelné války, pak se ovšem spojili proti Aztékům, ovšem Zapotékové se s Aztéky spojili a Mixtéky porazili. Pak se zase spojili s Conquiscadory proti Aztékům, no byli asi celkem šikovní.

Oba preferovali vrhač oštěpů, narozdíl od ostatních nečekali, až soupeř bude blízko a pak využít ničivou sílu atl-atlu, ale používali těsnou barážovou střelbu na relativně velkou vzdálenost a pak se na oslabeného nepřítele vrhli. K tomu používali obsidiánové kyje, případně měděné sekyry.

Popis obrázku:
v předu: Ostříhaní
vzadu zleva: válečník s dlouhou prošívanicí, válečník s krátkou prošívanicí, který získal zatím jen jednoho zajatce, a za nimi si povšimněte kostýmu ve stylu cuextecal s "náušnicemi" bohyně-matky.

Rytířské řády

Aztékové měli 4 rytířské řády, řády elitních válečníků, kteří prošli mnohými bitvami a vykonali hrdinské skutky.

Jaguáří válečníci byli rozšířeni po celé mesoamerice a nejspíš pochází z olméckého kultu jaguára. Tito válečníci nosili kostým jaguára a helmu zpodobňující jeho hlavu, podobně na tom byli i Orlí válečníci, jen krom helmy jaguára nosili zpodobnění orla a brnění měli vyzdobené peřím. Tento řád byl pouze pro urozené, kteří se často stávali veliteli oddílů.

Dalším řádem byl řád Otomi, pojmenovaný podle kmene žoldáků (oni byli žoldáci v mesoamerice hodně používaní), jež sloužil Aztékům.  Tento řád nebyl údajně příliš prestižní a jeho členové se, kvůli přílišné zuřivosti, nejmenovali jako velitelé. Tito válečníci se lišili účesem, vzadu delší vlasy svázané bílou stuhou. Měli také propíchnuté uši zlatou ozdobou v podobě kosti. Členem tohoto řádu se mohl stát jen ten, kdo zajme ne méně než šest nepřátel. Někdy není jasné, jestli Otomitl má znamenat příslušníka řádu nebo kmene.

Posledním řádem je Cuachicqueh, Ostříhaní. Nejprestižnější řád. Aby ne, když právě z jeho řad pocházel Tlacochcalcatl, nejvyšší generál, jenž vedl Aztéky do bitvy, když Nejvyšší mluvčí nemohl. Vyobrazeni nahoře na obrázku byli Ostříhaní byli holohlaví, krom účesu mohawk s copem sepnutým rudou stuhou. Měli pomalovanou tvář, část modře, část rudě nebo žlutě, nosili žlutou zbroj (ehm, taky vám to na obrázku připadá jak pyžamo?). Příslušníkem tohoto řádu se mohl stát ten, kdo zajme ne méně než dvacet nepřátel a vykoná mnoho hrdiných skutků.

Poslední dva řády často bojovali v páru. Co víc, otomitl znamená "bludný šíp" (v angličtině jsem to našel jako wandering arrow, takže putující, stěhovavý..). Mohlo by se tak jednat o elitní lehkou pěchotu vybavenou luky a vrhači oštěpů, která využívá taktiky "udeř a uteč".

Řády jako takové byly velmi důležité. Nejen, že se z nich verbovali velitelé, ale jakmile říše nabyla větší rozlohy, bylo verbování velké armády a její stěhování z jednoho místa na druhé příliš nákladné, zejména v situaci, kdy neexistoval efektivní způsob přepravování nákladu na velké vzdálenosti. Nakonec se bojů účastnily jen tyto elitní řády. I to je důvod, proč Aztékové kladli, narozdíl od Inků, takový odpor.

Hodnosti a kněží

V kodexu Mendoza, což je Aztécký, nebo spíše o Aztécích, kodex napsaný dvacet let po conquistě pro španělského krále Karla V. Popisuje, mimo jiné, všední život Aztéků. Příběh, na který se zaměříme, je ilustrovaný příklad jedné rodiny a cesty, jakou se mohli její příslušníci vydat. No, nebudu to tu popisovat celé, je totiž plný poviností, trestů a odměn od tří let, třeba že v oněch letech dostávali děti půl tortilly, ve čtyřech jednu celou a v šesti jeden a půl. Důležité je, že byl jeden muž a měl dva syny (a dceru, čimž může autor popsat veškerou výchovu), jeden se v patnácti vydal na dráhu kněze, druhý se vydal na dráhu válečníka.

Zpočátku měli oba chlapci spoustu povinností, kněz se musel učit opečovávat božstva, válečník mezitím nosil spoustu dřeva na živení posvátných a jiných ohňů. Potom oba dostali přiděleny mistry, válečníka a kněze-válečníka. Měli povinnost mu nosit zbroj, zbraně a zásoby, účastnit se bitvy mohli jen ti nejzkušenější a nejsilnější z nich, ostatní se směli dívat a učit se. To ovšem nezabránilo těm nejhorlivějším, aby vzali zbraně a vrhli se do boje, takoví se často stávali zajatci a obětmi. Ovšem pokud dokázali získat zajatce, byli vyznamenáni jako válečníci.

Jeden-zajatec: Válečník dostal plášť květinového vzoru, pláště byly velmi důležité, označovali hodnost a postavení v Aztécké, Mayské i Incké společnosti. Ne nadarmo byly častým tributem "přikrývky". Dále smí užívat obsidiánový meč, předtím byl vyobrazen s sečným kopím.

Dva-zajatci: Válečník dostal oranžový plášť s červeným orámováním a válečný kostým stylu cuextecal, jaký používali válečníci regionu Huaxtec. Tento kostým lze na první pohled rozeznat špičatou "čarodějnickou" čepicí. Dále právo nosit do bitvy sandály (předchozí válečník nebyl jimi vybaven, zatímco následující jsou, může to však také znamenat jen nepozornost autora). Povšimněte si také černých ozdobných pruhů a štítu s peřím. Měli také jakési "náušnice", které stejně dobře mohly být součástí čepice, ty byl tvořeny žmolky bavlny.

Tři-zajatci: Válečník směl nosit delší prošívané brnění, stejně jako onu zvláštní standardu, v kodexu popisována jako "motýlí zařízení", papalotl. Plášť dostali velmi zdobný, vévodil mu ornament spojovaný s bohem větru Ehacatl a rámovaný byl ornamentem "oči na kraji", který byl spojován s bohem Tezcatlipoca. Tato hodnost ustanovila válečníka jako mistra mladých.

Čtyři-zajatci: Jaguáří válečník, jaguáří kostým (tedy ne nutně kůže) s helmou ve tvaru jaguára. Kostým mohl být modrý, červený či žlutý. Plášť má orámovaný stejně, jako minulý válečník, ale střed je diagonálně rozdělen na modrou a bílou. Tento válečník je zobrazen se zajatci z nepodrobených etnik. Tito zajatci byli mnohem cenější než jiní, ani deset válečníků z regionu Huaxtec by nepřineslo bojoníkovi takovou slávu, jako zajatec z Huexotzinco, Atlixco nebo Tliliuhquitepec, což byla všechno etnika z Tlaxcaly.

Dále je zde popis Ostříhaných i Otomi válečníků. Chybějící popis Orlích válečníků dále naznačuje, že toto byl řád pouze pro šlechtice, tedy vyšší šlechtu. Když se totiž hovoří o těchto popisech, hovoří se o šlechtě. Pokud byl zverbován prostý lid, tak nejspíše neměl zbroj a bojoval kopím či dřevěným kyjem. Vzory a barvy, které mají označovat dané válečníky, byly sice zákonem, ale asi nijak nedodržovaným. Je totiž popsána barevnost oděvů, jaké si oblékal i prostý lid.

Co je ovšem zajímavé, i kněží se pouštěli do boje, stejně jako byli popsáni válečníci následuje popis kněží-válečníků.

Jeden-zajatec: Základní výbava, krátká bavlněná prošívanice a obsidiánový meč. Kněz je bosý a nemá zdobený štít. Krom jiného účesu, typický pro kněze, je nerozeznatelný od svého válečnického protějšku.

Dva-zajatci: Tento kněz je opět bosý, ale má už onu záďovou konstrukci, spojovanou s Chantico, bohyní ohně, a nezdobený oblek z bílého peří. Šťít je zdoben vyobrazením osmi kaučukových míčů.

Tři-zajatci: Kněz již směl nosit do bitvy sandály a jeho štít byl ozdoben peřím a zvláštním "klavírovým" vzorem. Podobně jako předchozí kněz měl nezdobené oblečení z peří, tentokrát zeleného, stejně jako zádové zařízení nápadně připomínající to, jež nosili Ostříhaní.

Čtyři-zajatci: Tento kněz měl nezaměnitelnou variantu Huaxteckého oděvu pojmenovanou jako "Hvězdná obloha" cicitlallo cuextecatl. Zobrazen je následujícím obrázku. Typická špičatá čepice a oblek z peří, černý s bílými puntíky. Štít se nese v podobném duchu. Tento oděv se ovšem objevuje v jednom výjevu z bitvy nošen kupcem.

Pět-zajatců: Nezdobený červený oděv z peří a velkolepá zádová konstrukce značí válečné úspěchy následujícího kněze-válečníka. Jeho štít je zdobený motivem orlých pařátů. Tento kněz není vyobrazen s žádnou zbraní.

Šest-zajatců: Poslední hodnost kněží-válečníků. Tento kněz byl vyznamenán nošením kojotího kostýmu, společně s kojotí helmou, nese vrhač oštěpů. Zajatec, se kterým je vyobrazen, má vlasy svázané červenou stuhou, což poukazuje na válečníka z Tlaxcaly.