Válečné vozy

Před nějakou dobou jsme se Vás ptali, co by Vás zajímalo... padl mj. dotaz na historii, konstrukci a použití válečných vozů. Připadá mi to jako zajímavé téma, takže zde je, co jsem o nich našel.
Napsal Rytíř
Kolo vymysleli patrně Sumerové před zhruba šesti tisíci lety, tedy někdy kolem r. 4000 př.n.l. Z maleb a reliéfů je známo, že nejpozději kolem r.2500 př.n.l. již Sumerové používají bojové vozy. Mají čtyři plná kola a nemají řiditelnou poloosu, takže jsou těžké a neohrabané; navíc je táhly pomalé muly. Rovinatá, travnatá krajina na jihu a východě Středozemního moře nebránila využití dostatečně robustního vozu i mimo zpevněné cesty. Proto se později (prokazatelně nejpozději v 15. století př.n.l.) objevují rychlé dvoukolé válečné vozy tažené koňmi a těžké čtyřkolé bojové vozy se používají jako dobývací a bořící (jsou to přímí předchůdci dobývacích věží a beranidel). Velmi záhy pak mají jednoosé válečné vozy odlehčená kola o čtyřech nebo později běžnějších šesti loukotích a vozatajstvo tvoří elitu armád států Předního východu. Jedná se o poměrně významný posun, neboť ještě ve 2. tisíciletí př.n.l. byl kůň považován za nízké, nečisté zvíře, na které by nejen nikdy nikdo nesedl, ale který ani netahal vozy s vysoko postavenými muži - jejich povozy tahaly oslové. Někdy v 9. století př.n.l. pomalu elitní funkci úderné síly armády přebírá od vozby samotná jízda, která se dokáže dostat i do oblastí vozům nedostupným; lidé tehdy jezdili na neosedlaných koních, sedlo ještě neznali. Vozatajstvo je však i nadále po celý starověk u všech států symbolem šlechty a privilegovaných osobností. (Pouze ve starověkém Římě byl vůz zpočátku považován za dopravní prostředek otroků a plebejců; postupem času ovšem i tady nakonec získal své přednostní postavení - v arénách při závodech i v průvodech ulicemi měst.)
V Evropě se jednoosý vůz jako válečný prostředek příliš neujal, pravděpodobně díky zcela nevhodnému terénu pro jeho praktické využití. Byl však stejně jako v jižních zemích symbolem urozeného původu a postavení. Renesance svého bojového využití se dočkal až během proslulých husitských válek. Zkultivovaná krajina a hustá síť cest husitům umožnila efektivně využít vozu nejen jako dopravního prostředku pro armádní trén, ale též jako aktivní bojový prvek. Zpevněné nákladní selské vozy, podpořené dlouhými zbraněmi, kušemi a tehdy novými palnými zbraněmi, se ukázaly být jako více než rovnocenná překážka pro těžké rytířstvo, tehdejší výkvět evropských armád. Po husitských válkách se dvouosý bojový vůz rychle rozšířil do okolních států Evropy, ale s masivním nástupem palných zbraní jeho význam do konce 15. stol. zanikl a vůz až do doby samohybných opancéřovaných monster ztratil možnost promluvit přímo do vývoje velkých bitev.

Starověký válečný vůz

Přestože zpočátku měl dvě osy, typický starověký válečný vůz, jak si ho v dnešní době my představujeme, je relativně rychlá, velmi obratná dvoukolka s jedním jhem, tažená typicky dvojspřežím. Ve starověku lidé ještě neznali chomout, nicméně pro dva tahouny nebyl ani s primitivním zápřahem žádný velký problém utáhnout lehký vůz s minimálním nákladem a dvěma muži. Kola vozu byla veliká, aby nezapadala při jízdě terénem. Hlavním požadavkem na konstrukci vozu byla maximální lehkost a přitom pevnost celé konstrukce, aby se vůz při divoké jízdě nerozsypal na kousky. Původní vozy byly celé ze dřeva, nejvíce namáhané části, zejména náboje kol, se ale postupně vyráběly z bronzu či mědi, později ze železa. Takovýto jednoosý, lehký a přitom pevný vůz, tažený cvičenými koňmi, v rychlosti, síle i vytrvalosti dalece předstihoval sebelépe vytrénovanou pěchotu.
Posádku starověkého válečného vozu tvořil vozataj a jeden bojovník, někdy je ještě chránili jeden nebo dva štítonoši. Vůz táhli dva až čtyři koně, vzadu byl k němu někdy připoután ještě jeden náhradní kůň, který měl nahradit vyčerpaného nebo v boji zasaženého tahouna. Celková konstrukce a velikost vozu se lišila podle místa používání a taktiky jeho nasazení v boji. Asyřané měli v oblibě kopí, s nimiž mohli podle vývoje situace výhodně bojovat přímo z korby vozu s pěchotou anebo je vrhnout na nepřítele zdálky. Elitní válečníci Egypta se na korbě vozu rychle přiblížili k nepříteli, aby ho mohli zasypat střelbou ze svých obávaných luků a opět ujet do bezpečí, když se nepřítel vzpamatoval. Chetité zase měli na kolech připevněné ostré kosy a vozy táhlo trojspřeží koní, pro něž nebyl problém protáhnout vůz skrumáží přímého boje, přirozeně se strašlivými následky pro okolní pěchotu. Řekové naproti tomu využívali vozy jako pohodlný dopravní prostředek těžce obrněných elitních vojáků těsně na místo bitvy; vlastní boj ale většinou absolvovali pěšmo.

Konstrukce

Těleso starověkého válečného vozu bylo čtvercové nebo polokruhové, s kostrou z lehkého dřeva. Bočnice vozu sahaly vojákům zhruba do pasu, vpředu byly o něco vyvýšené; vzadu byl vůz zcela otevřený. Ve schránce upevněné vepředu měli vojáci šípy, válečné sekery, kopí a jiné zbraně.
Lehký válečný vůz
Dřevo pro kostru lehkého vozu bylo tvarováno patrně v horké vodě, potom se svázalo do požadovaného tvaru a nechalo vyschnout. Na nápravy se používal jasan, podlaha ze smokvoně (fíkovníku) nebo platanu, kostra a ostatní části byl nejčastěji z jilmového dřeva. Paprsky kola se vyráběly slepením dvou kusů dřeva do tvaru V. Spoje každé z těchto vidlic dvou paprsků byly vloženy do náboje kola tak, že vytvořily šesticípou hvězdu. Poté byly připevněny vlhkými hovězími střevy, které po uschnutí vše pevně držely pohromadě. Loukotě se vyráběly z tvarovaných kusů dřev, které se svazovaly dohromady koženými řemínky, vedenými k tomu určenými drážkami. Díky nim nepřicházel řemínek přímo do kontaktu se zemí, takže celá konstrukce byla mnohem spolehlivější a trvanlivější.
Koně táhli vůz za oj, která byla připevněna k podvozku (spolu s osou kol tvořila oj tzv. křížový základ celého vozu). Na hřbetech nesli koně velmi široké kožené řemeny, poutané slabšími řemeny přes plece a břicho koně tak, aby nemohly spadnout. Z těchto hřbetních řemenů vedly popruhy přímo k oji. Díky dozadu posunuté nápravě kol nesly koně i část váhy celého vozu; vůz byl pak stabilnější při jízdě terénem, než když byla náprava uložena v těžišti vozu.
Těžší a větší varianta válečného vozu, určená pro přímý boj s pěším vojskem, byla obvykle čtvercová a nápravu měla v těžišti vozu, aby koně nebyli přetěžováni. Vzhledem k vyšší váze nedosahovaly tyto vozy takových rychlostí, ani nebyly tak obratné v manévrování, takže zhoršená stabilita v terénu tolik nevadila.

Posádka

Každý válečný vůz měl svého vozataje. Přední válečníci a šlechtici království se předháněli ve zručnosti, s níž dokázali ovládat vůz za nejrůznějších situací; ti nejlepší zvládali prý bez potíží kočírovat i bojovat. Standardní válečný vůz měl ovšem svého vozataje, který neměl jiný úkol, než vůz dostat bez nehody na kýžené místo. K němu patřil vždy minimálně jeden voják, který tvořil útočnou složku vozu. Podle zaměření vozatajstva byl vyzbrojen lukem, kopím nebo mečem; ve voze bylo vždy dostatek vrhacích zbraní, stejně jako zbraně pro boj nablízko. Pokud mohl, voják se chránil štítem, což z něj díky bočnicím vozu činilo velmi obtížný cíl nepřátelských útoků. Ostatně, velkým štítem se obvykle chránil i vozataj. Koně byly před útoky nepřátel chráněni čabrakami, později i plechovými chrániči hlavy.
Zapřažení koňů do válečného vozu
Těžší a větší vozy, určené pro přímý boj s pěchotou, vezly často celkem čtyři vojáky, z nichž jeden měl za úkol chránit vozataje a další dva bojovat. Dva štítonoši mohli být přítomní i ve vozech s lučištníkem, zvlášť pokud se jednalo o vysoko postavenou osobu, kterou bylo obzvlášť třeba chránit. Vojáci v těchto vozech byly ozbrojeni obvykle těžkými vrhacími kopími a meči.

Použití válečných vozů v boji

Je poněkud sporné, zda se starověký válečný vůz dá pokládat za zbraň anebo zda je pouhým dopravním prostředkem vojáků. Jeho využití v historii naplňuje obě role a je jen na Vás, jakou z nich jim přiřknete ve svém světě a dobrodružství. Mezi zbraně, a to velice účinné, se v době svého největšího rozmachu rozhodně počítat daly.
Pokud byly válečné vozy osazeny pouze vozatajem a lukostřelcem, sloužily jako mobilní lukostřelectvo a přímým útokem napadly jen rozrušené a oslabené formace nepřátel. Tomuto účelu musela být přizpůsobena i strategie boje. Skupina vozů se nejprve v oblacích prachu, za skřípění kol, řičení koní a práskání bičů přiblížila na dostřel ke svému cíli. Poté střelci nepřátele zasypali deštěm střel a než se pomalí a zmatení nepřátelé mohli vzpamatovat, vozy opět odjely do bezpečné vzdálenosti a posádky se připravily na další nájezd. Tato taktika musela být proti pěším protivníkům zcela zničující a především nesmírně demoralizující. Až ve chvíli, kdy morálka nepřátel byla bezpečně podlomena, řady prořídlé a formace v rozpadu, podnikala tato vozba přímý útok.
Těžké útočné vozy nebyly určeny k nějak složitým manévrům a taktickému účelu, jejich úkolem byl přímý útok proti nepříteli. Armády s těžkými trojmístnými válečnými vozy ovšem využívaly i lehčí, pravděpodobně pouze dvoumístné vozy. Lehčí vozy byly určeny hlavně k průzkumu a případnému krytí pochodující armády z boků a týlu před nečekaným útokem nepřátel. Těžké útočné vozy k podobným úkolům nebyly dostatečně přizpůsobeny, byly pomalejší a nevhodné pro obtížný terén. Při střetu s lehkými vozy vezoucími lukostřelce byly tím pádem ve velké nevýhodě. Ovšem jen do té doby, než se jim (skvělým manévrováním nebo štěstím) podařilo přiblížit na dosah vrhu kopím nebo dokonce na přímý kontakt. V tom okamžiku mělo lehké vozatajstvo opravdu velké problémy a ztráty.
Použitá literatura
Dějiny starověku - já tu knihu už potom nedokázal najít, takže netuším autora a ani si vlastně nejsem jist názvem.. no trapas :)
The Chariot in Egyptian Warfare
Kadeš 1288 př. Kr. - Bitva, předtím a poté
Antika
Co je to smokvoň? - já to taky nevěděl... :)
Nějak se vůbec nedostalo na bojové vozy středověké, tak jak je známe z husitských válek... no uvidíme, když bude zájem, věnuju jim taky článek :)
Napsal Rytíř 03.08.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 20 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.12227201461792 secREMOTE_IP: 54.81.136.84