Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola první: Pouhý sen?

Celé to nedává smysl. Vypluli jsme z Kalamanu s úmyslem dosáhnout Nordmaru, jenže místo toho jsme se ocitli sami na neznámé pláži. Tedy téměř sami. Co jsou zač ten podivný elf s minotaurem? Kdo je ten zloděj, který se mi pokusil ukrást mé knihy? Knihy, které jsem u sebe zcela jistě neměl, když jsme byli na palubě Perechonu. Knihy, o nichž vím jedině to, že jsem je odnesl z jakési knihovny a že jsou nyní mé. Odkud se vzaly na mém těle popáleniny, když jsme se měli potopit v mořské bouři? A proč jsem jediný, kdo je utrpěl?

Ne, nic z toho nedává smysl. Nebýt záhadných zranění a knih, snad bych přistoupil na to, čemu věří všichni ostatní: že jsme prostě jakousi ohromnou shodou náhod přežili zkázu Perechonu i vlastní jistou smrt a moře nás nakonec vyplavilo jako obyčejné trosečníky. Jenže vím, že se mezitím muselo odehrát ještě něco víc. Jsem si tím jistý, protože na rozdíl od ostatních mám ještě jednu vzpomínku. Vzpomínku, která se mi vrátila dnes v noci, zatímco ostatní spí spánkem blahosklonné nevědomosti...

Stojím sám v malé knihovně. Její stěny jsou až ke stropu obestoupeny regály s pečlivě udržovanými svazky. Nikde není žádné okno, jen bytelné dveře, kterými jsem se vkradl dovnitř. Přesto je uvnitř díky magickému světlu vidět stejně pohodlně jako ve dne. Vzrušeně obcházím jednotlivé police a vytahuji z nich knihy, jimiž dychtivě listuji. Vím, že nemám mnoho času. Budou mě hledat, jestli se příliš zdržím. Přesto nemíním promarnit tuhle ohromující příležitost: knihovna přímo přetéká starodávnými a vzácnými svazky. Jsou mezi nimi knihy kouzel, zápisky slavných mágů, pojednání o historii řádů Vysoké magie... každý titul sám o sobě je pokladem. Nakonec popadnu pětici knih, které považuji za nejcennější. Chtěl bych vzít víc, všechny! Jenže už je čas. Nutkání mě žene z místnosti pryč. Musím rychle jít, jinak to zjistí. Kdo? Nevím. Vím jediné: musím ty knihy zachránit. Ano, zachránit je před jistou zkázou, která jim hrozí. Rychle vyklouzávám ze dveří a ztrácím se ve tmě.

A spolu s tím se v tmě se rozplývají i zoufalé pokusy dozvědět se víc. Vše se ztrácí v temnotě, jako by ta vzpomínka zůstala ležet na hluboko na dně kalného rybníka, kam k ní nikdy neproniknou sluneční paprsky. Zřejmě nikdy se tak nedozvím pravdu o tom, co se odehrálo na naší neblahé plavbě na Perechonu. Jeho paluba je posledním pevným místem, o něž se mohu opřít. Až do té osudné bouře...